Andy Biersack z Black Veil Brides se v rozhovoru zastal Yungbluda a odmítl označování mladých rockových hudebníků za „spasitele“ žánru. Zdůraznil, že rock ani metal nejsou mrtvé a že mediální nálepky často zbytečně vyvolávají odpor vůči viditelným novým tvářím.
Text zároveň připomíná Biersackovu vlastní zkušenost s kritikou Black Veil Brides a Yungbludovo odmítnutí představy, že by měl rock zachraňovat jeden člověk. Hlavní myšlenkou je, že žánr drží při životě kapely, fanoušci, kluby a festivaly, ne jediná osobnost.
Když se v rocku objeví výrazná mladší tvář, část fanoušků ji okamžitě vynese ke slávě. Druhá část ji stejně rychle sestřelí. A média tomu často přidají ten nejvděčnější nápis: „spasitel rocku“.
Právě na to teď v rozhovoru pro Metal Hammer reagoval Andy Biersack z Black Veil Brides. Řeč přišla na Yungbluda, který v posledních měsících výrazně prorazil i mezi rockovým publikem. Biersack se ho zastal, ale zároveň odmítl myšlenku, že by rock nebo metal musel zachraňovat jeden konkrétní člověk.
„Yungblud je velmi talentovaný,“ řekl Biersack. Hned ale dodal, že mu vadí, když se z mladých rockových osobností dělají terče jen proto, že jsou vidět. Podle něj tomu nepomáhají ani titulky, které z nich vyrábějí „spasitele“. A připomněl důležitou věc: Yungblud si tak podle něj sám neříká.
Nejsilnější věta celého rozhovoru je ale tahle:
„Je hloupé označovat kohokoli za spasitele obrovského rockového světa, který stále existuje.“
A v tom je přesně trefený problém. Rock ani metal neleží v nemocnici napojeny na přístroje. Stačí se podívat na festivaly, vyprodané haly, nové kapely, návraty starých jmen i mladou tvrdou scénu, která se nebojí míchat žánry. Někdo to miluje, někdo nesnáší. Ale mrtvý žánr to rozhodně není.
Biersack navíc dobře ví, o čem mluví. Black Veil Brides si při svém vzestupu prošli dost tvrdým posměchem. Část metalového publika je odmítala kvůli vzhledu, líčení, melodiím i teatrálnosti. Jenže Andy dnes připomíná, že začátky kapely nebyly chladně vypočítaná provokace. Vyrůstal na Mötley Crüe, ale také na punkově a goticky laděných kapelách jako The Damned nebo The Misfits. Chtěl tyhle vlivy spojit.
Zároveň férově přiznal, že když kapela zjistila, jak moc některé lidi štve, chvíli do toho šla ještě víc. Nehraje si tedy na svatého. Jen říká, že původní záměr byl upřímný. A když peří, malování na tělo a přehnaná stylizace přestaly působit opravdově, kapela je odložila.
Tohle je možná nejzajímavější část celé věci. Biersack se nezastává Yungbluda proto, že by všichni museli jeho hudbu milovat. Spíš připomíná, že rocková scéna by měla poznat rozdíl mezi kritikou a laciným odstřelem. Mezi názorem a potřebou z někoho udělat nepřítele jen proto, že je mladý, hlasitý a viditelný.
Sám Yungblud už dřív odmítl představu, že by jeden člověk měl „zachraňovat rock“. V rozhovoru u Howarda Sterna připomněl, že rock žije v mnoha podobách — od tvrdších kapel jako Knocked Loose a Turnstile přes punkové Amyl and the Sniffers až po indie scénu kolem Fontaines D.C. nebo Geese.
Ať už si o Yungbludovi myslíme cokoli, jedna věc dává smysl: žádný žánr nezachrání jeden člověk. Rock a metal drží při životě kapely, kluby, festivaly, fanoušci, nové nápady, staré desky i věčná chuť hádat se o to, co je ještě „TRUE“.
Možná právě proto Biersackova slova sedí. Rock nepotřebuje spasitele. Potřebuje lidi, kteří ho budou dál hrát, poslouchat, posouvat a občas se kvůli němu i pohádat.
Co myslíte vy? Potřebuje rock a metal nové „velké tváře“, nebo je celá tahle řeč o spasitelích jen mediální nafukování? 🤘
Buďte první kdo přidá komentář