Většina lidí sní o velkém pódiu z hlediště. Joey DeMaio se na něj díval z opačné strany. V roce 1980 pracoval v koncertním týmu Black Sabbath, staral se o techniku a pyrotechniku a každý večer sledoval, jak se rodí skutečně velká metalová show. Tehdy byl jedním z mužů v zákulisí. O několik let později už stál v čele Manowar – kapely, která se zapsala do Guinnessovy knihy rekordů jako nejhlasitější na světě.
KDYŽ JEŠTĚ STÁL ZA PÓDIEM
Rok 1980 byl pro Black Sabbath mimořádný. Po odchodu Ozzyho Osbournea nastoupil za mikrofon Ronnie James Dio a kapela vyrazila na turné k přelomovému albu Heaven and Hell.
Součástí koncertního týmu byl také mladý Joey DeMaio. Nešlo však o člověka, který by pouze přenášel bedny z kamionu na pódium. Staral se o basovou aparaturu a pyrotechniku a pohyboval se v těsné blízkosti hudebníků, které obdivoval.
Každý večer sledoval Tonyho Iommiho, Geezera Butlera, Ronnieho Jamese Dia a Billa Warda při práci. Viděl nejen samotné koncerty, ale také všechno, co jim předcházelo – stavbu pódia, zvukové zkoušky, přípravu aparatury i napětí několik minut před začátkem vystoupení.
Byla to škola, kterou nebylo možné získat z žádné učebnice.
DeMaio však nechtěl celý život zůstávat člověkem, kterého diváci nikdy neuvidí. Sám hrál na baskytaru a v hlavě nosil představu vlastní kapely. Nechtěl pouze kopírovat Black Sabbath ani další tehdejší velikány. Chtěl vytvořit něco mohutného, hrdého a bez jakýchkoliv kompromisů.
Chyběl mu ale správný spoluhráč.
SETKÁNÍ, KTERÉ ZAŘÍDIL RONNIE JAMES DIO
Na britských koncertech turné vystupovala také skupina Shakin’ Street, v jejíž sestavě hrál bývalý kytarista The Dictators Ross Friedman, známý jako Ross the Boss.
Jeho hry si všiml Ronnie James Dio. Jednoho dne za Rossem přišel a doporučil mu, aby se seznámil s mužem z koncertního týmu Black Sabbath. Jmenoval se Joey DeMaio a podle Dia hrál na baskytaru způsobem, který rozhodně stál za pozornost.
Ross Joeyho vyhledal. Po krátkém rozhovoru se oba přesunuli do šatny Black Sabbath, kde DeMaio sáhl po náhradní baskytaře Geezera Butlera. Zapojili nástroje do aparatury a začali společně hrát.
Stačilo několik minut, aby pochopili, že se potkali dva lidé se stejnou představou.
Oba milovali mohutný zvuk kapel jako Led Zeppelin, Cream, Mountain nebo The Who. Chtěli ale zajít ještě dál. Snili o skupině, ve které nebude žádný hudebník pouhým doprovodem. Každý člen měl působit jako výrazná osobnost a společně měli vytvářet sílu, kterou nebude možné přehlédnout ani přeslechnout.
Z koncertní šatny se postupně stala malá zkušebna. DeMaio a Ross využívali volné chvíle mezi vystoupeními a znovu spolu hráli. Ross později vzpomínal, že jejich zkoušení bývalo tak hlasité, že je slyšeli i členové Black Sabbath.
Místo aby je vyhodili, nechali je pokračovat.
Možná už tehdy poznali, že se v zákulisí rodí něco výjimečného.
ZÁKULISÍ UŽ JIM NESTAČILO
Po skončení turné nezůstalo pouze u velkých řečí. DeMaio a Ross se rozhodli založit vlastní kapelu.
Joey se obrátil na svého dávného přítele a spoluhráče ze školních let Louise Marulla. Měl mimořádně silný hlas, obrovský rozsah a přesně ten druh energie, který nová skupina potřebovala.
Ross však cítil, že jeho občanské jméno nezní pro metalového frontmana dostatečně úderně. Zpěvák si proto zvolil jméno Eric Adams, vytvořené podle jmen svých synů Erica a Adama.
Za bicí nakonec usedl Donnie Hamzik a základní sestava byla na světě.
Kapela dostala jméno Manowar. Krátké, úderné slovo, které v sobě neslo válečníka, sílu i konflikt. Přesně to, co chtěli její členové představovat.
DeMaio už nestál vedle pódia s technikou v rukou. Začal stavět své vlastní.
BATTLE HYMNS: PRVNÍ ÚDER
Začátky samozřejmě nebyly jednoduché. Kapela objížděla kluby, připravovala první nahrávky a snažila se přesvědčit vydavatelství, že její přehnaně mohutná představa heavy metalu může fungovat.
V roce 1982 nakonec vyšlo debutové album Battle Hymns.
Nebylo dokonalé a okamžitý světový úspěch nepřineslo. Už na něm však byly všechny základní prvky, které později proslavily Manowar – bojovné texty, mohutné sbory, výrazná kytara, pronikavý hlas Erica Adamse a baskytara Joeyho DeMaia, která rozhodně nechtěla zůstávat někde hluboko v pozadí.
DeMaio s Rossem album sami produkovali. Do skladby Dark Avenger navíc získali slavného herce a režiséra Orsona Wellese, jehož hluboký hlas dodal nahrávce téměř filmovou atmosféru.
Ve skladbě William’s Tale zase DeMaio předvedl divokou basovou úpravu závěru Rossiniho předehry k Vilému Tellovi. Byla to jasná zpráva, že baskytara pro něj nebude pouze nástrojem držícím rytmus. Chtěl na ni hrát rychlostí a způsobem, který se blížil sólové kytaře.
Z bývalého člena koncertního týmu se během dvou let stal baskytarista, skladatel a producent vlastní desky.
KAPELA, KTERÁ NECHTĚLA BÝT JAKO OSTATNÍ
Po Battle Hymns následovala alba Into Glory Ride, Hail to England a Sign of the Hammer. Právě během tohoto období Manowar našli svou skutečnou tvář.
Kůže už jim nestačila. Oblékli kožešiny, vzali do rukou meče a začali budovat vlastní svět plný bitev, severské mytologie, cti, smrti a oddanosti heavy metalu.
Pro někoho to bylo přehnané. Pro jiné směšné. Pro stále rostoucí zástupy fanoušků však Manowar představovali kapelu, která se za heavy metal nestyděla a nebrala jej pouze jako hudební styl.
DeMaio postupně převzal úlohu hlavního skladatele, textaře, producenta i člověka určujícího další směr skupiny. Byl tvrdohlavý, neústupný a často také kontroverzní. Právě tato povaha však Manowar pomohla vybudovat vlastní, snadno rozpoznatelnou totožnost.
Když hudební průmysl požadoval ústupky, DeMaio většinou odpověděl ještě větší hlasitostí, delší skladbou nebo dalším prohlášením o smrti falešnému metalu.
Z BEDEN AŽ DO GUINNESSOVY KNIHY REKORDŮ
V roce 1984 se Manowar dostali do Guinnessovy knihy rekordů jako nejhlasitější kapela světa.
Bylo v tom něco symbolického. DeMaio začínal jako člověk, který připravoval aparaturu pro jiné hudebníky. Nyní jeho vlastní skupina posouvala možnosti koncertního zvuku tak daleko, že se o ní psalo po celém světě.
V roce 1994 pak Manowar během vystoupení v Hannoveru naměřili 129,5 decibelu. Guinness už tehdy tuto kategorii kvůli obavám z poškození sluchu nevedl, ale pověst nejhlasitější kapely jim zůstala.
Ani tím ovšem neskončili. Při zvukové zkoušce na festivalu Magic Circle v roce 2008 bylo naměřeno dokonce 139 decibelů. Hodnota srovnatelná s hlukem proudového motoru z nebezpečně malé vzdálenosti.
U Manowar nikdy nešlo pouze o to, aby byla hudba slyšet.
Musela být také fyzicky cítit.
KRÁLOVÉ METALU
Na konci osmdesátých let už měli Manowar za sebou alba Fighting the World a Kings of Metal. Ze skupiny, která se zrodila během volných chvil na turné Black Sabbath, se stala jedna z nejvýraznějších kapel klasického heavy metalu.
Největší oddanost si vybudovala především v Evropě. Fanoušci Manowar nevnímali pouze jako obyčejnou skupinu. Stali se součástí společenství, které kapela nazývala Army of Immortals. Na koncertech se nezpívaly jen písně – skládala se téměř přísaha věrnosti metalu.
Joey DeMaio se mezitím proměnil v jednu z nejvýraznějších a zároveň nejrozporuplnějších postav celého žánru. Jedni jej obdivovali jako mimořádného baskytaristu, skladatele a člověka, který vždy hájil svou představu. Jiným vadila jeho velká prohlášení, potřeba kontrolovat dění kolem kapely a neochota ustupovat.
Jedno mu ale nelze upřít.
Bez jeho odhodlání by Manowar nikdy nebyli takoví, jaké je svět poznal.
SEN, KTERÝ ZAČAL ZA OPONOU
Příběh Joeyho DeMaia není pohádkou o neznámém bedňákovi, kterého jednoho dne někdo náhodou vytáhl na pódium.
Je mnohem zajímavější.
DeMaio už tehdy uměl hrát, měl vlastní představu a věděl, čeho chce dosáhnout. Práce pro Black Sabbath mu umožnila sledovat velkou kapelu z bezprostřední blízkosti, pochopit zákulisí koncertního světa a především potkat správného člověka ve správný okamžik.
Ronnie James Dio otevřel dveře. Ross the Boss jimi prošel společně s ním. Eric Adams dal nové kapele hlas.
Ale právě Joey DeMaio byl mužem, který odmítl připustit, aby celý sen skončil pouze u několika hlasitých zkoušek v šatně Black Sabbath.
Z člověka připravujícího koncerty jiným se stal zakladatel skupiny, jejíž vlastní koncerty se zapisovaly do Guinnessovy knihy rekordů. Od beden za pódiem až k Manowar. Hlasitěji už podobný příběh snad ani napsat nešlo.
