Nicko McBrain se v rozhovoru s Joem DiVitou pro Loudwire vrátil ke svému dlouholetému odmítání dvou velkých bubnů. V osmdesátých letech takovou hru považoval za něco, co odporuje jeho představě o bubnování. Dnes přiznává, že tento postoj přehodnotil.
Vycházel z jednoduché úvahy. Už ovládání jednoho pedálu mu připadalo dost náročné, takže neviděl důvod přidávat druhý. Postupně ale pochopil, že rozdělení některých rytmických figur mezi obě nohy může jejich zahrání naopak usnadnit.
S obdivem mluví o rychlosti Joeyho Jordisona i schopnostech Dereka Roddyho, Billyho Cobhama a Terryho Bozzia. Oceňuje techniku a rytmické možnosti, které další generace bubeníků rozvíjejí.
Sám přesto zůstal převážně u jednoho pedálu. Výjimkou byla „Face In The Sand“ z alba Dance Of Death. Adrian Smith požadoval konkrétní rytmus a McBrain při pokusech s jedním pedálem narazil na hranici své výdrže. Použil proto dvojšlapku.
Už v roce 2018 připustil, že jeho někdejší odmítavé výroky byly příliš kategorické. Dvojšlapku zkoušel také doma a její možnosti ho zaujaly. V běžné hře však pokračoval způsobem, který si budoval od mládí.
Rozhovor vychází v období propagace autobiografie Hello Boys And Girls!, vydané 22. října 2026. McBrain ji představuje také na evropských besedách.
Rozhovor – Nicko McBrain pro Loudwire, moderuje Joe DiVita
