Když LORDI v roce 2006 vyhráli Eurovizi s písní Hard Rock Hallelujah, vypadalo to jako čistý triumf. Finská monstrózní parta přepsala dějiny soutěže, získala pro svou zemi první vítězství a tvrdá hudba se najednou dostala do prostoru, kde ji ještě krátce předtím čekal málokdo. Jenže jak teď přiznal Mr. Lordi, za tímhle velkým momentem se skrývala i druhá, mnohem méně příjemná stránka. A právě ta podle něj bolela nejvíc.
V novém rozhovoru otevřeně řekl, že samotná Eurovize pro něj nikdy nebyla problém. Naopak ji vnímá jako obrovskou televizní show, která LORDI přinesla pozornost, nové publikum a v mnoha směrech i velkou příležitost. Jenže vedle toho přišel i tvrdý střet s tím, jak je po vítězství začala vnímat část metalového publika. Najednou z nich podle jeho slov byla pro mnohé jen ta eurovizní kapela. Ne regulérní hardrocková nebo metalová skupina, která už předtím několik let koncertovala po Evropě, ale jakýsi televizní výstřelek, vtip nebo produkt vytvořený přímo pro soutěž.
Právě to Mr. Lordi popisuje jako nejbolestivější moment celé věci. Nešlo totiž o útok zvenčí od lidí, kteří jejich hudbě nikdy nerozuměli. Šlo o kritiku z vlastního tábora. Od lidí, kteří měli být přirozeně blízko tomu, co LORDI dělají. A právě proto podle něj tyhle rány šly nejhlouběji. Když vás za pózu nebo vtip označí někdo, kdo se sám hlásí ke stejné scéně, zasáhne to umělce mnohem víc než běžná odmítavá reakce veřejnosti.
Jeho slova působí silně i proto, že v nich není laciné stěžování si po letech. Spíš velmi lidské přiznání, že úspěch neznamená automaticky přijetí. LORDI sice vyhráli nejsledovanější hudební soutěž v Evropě, ale v některých kruzích tím zároveň přišli o část důvěryhodnosti. Mr. Lordi připomíná, že tehdy řada lidí vůbec nechápala, že kapela nevznikla kvůli Eurovizi, že píseň nebyla účelově napsaná pro soutěž a že jejich masky, divadelnost i styl existovaly dávno předtím. Pro mnoho kritiků ale bylo jednodušší udělat z nich televizní atrakci než skutečnou kapelu.
Zajímavé je, že s odstupem času mluví o celé věci smířlivěji. Přiznává, že Eurovision je dnes pevnou součástí identity LORDI a že už se s tím naučil žít. Dokonce říká, že je na jejich místo v historii soutěže vlastně hrdý. Jenže tahle smířenost nepřišla hned. Podle jeho slov trvalo několik let, než se kapela přestala potýkat s nálepkou, která jim byla po vítězství přilepena na čelo.
V rozhovoru zazněla i další důležitá věc. Mr. Lordi souhlasí s tím, že právě jejich úspěch otevřel dveře dalším tvrdším kapelám a rockovým jménům, které se do Eurovize dostaly později. Současně ale připomněl, že už před nimi se o něco podobného pokoušeli Nightwish ve finském národním výběru, jen tehdy neuspěli. LORDI podle něj přišli ve správný čas a zároveň těžili z něčeho, co bylo v danou chvíli výjimečné: byli první finskou eurovizní reprezentací, kterou už před soutěží znali i fanoušci za hranicemi země.
To je mimochodem jedna z nejzajímavějších částí celého jeho pohledu. Mr. Lordi tvrdí, že jejich vítězství nebylo jen dílem náhody nebo šoku. Kapela už měla před Eurovizí vybudovanou fanouškovskou základnu po Evropě, koncertovala v klubech a na festivalech a do soutěže si tak přinesla i vlastní voliče. Podle něj tehdy nehlasovali jen fanoušci LORDI jako takových, ale i lidé, kteří cítili, že nastal moment, kdy se může ozvat i metalová komunita. V tomhle smyslu bylo hlasování zároveň i určitým protestem a demonstrací přítomnosti tvrdé hudby v prostoru, který jí běžně nepatřil.
A možná právě proto celé to vítězství dodnes působí tak silně. Nešlo jen o jednu chytlavou skladbu, masky a pyrotechniku. Šlo o chvíli, kdy se metal a hard rock dostaly do přímého střetu s hlavním proudem a neprohrály. Jenže, jak teď připomněl Mr. Lordi, podobné vítězství může mít i nepříjemnou cenu. Zvlášť když vám část vlastních lidí místo podpory začne vysvětlovat, že už mezi ně vlastně nepatříte.
Dnes, po dvaceti letech od slavného triumfu, se LORDI do eurovizního prostoru vracejí znovu jako jedni z připomínaných vítězů. A právě to celé jejich tehdejší tažení staví do ještě zajímavějšího světla. Čas totiž ukázal dvě věci. Za prvé, že Hard Rock Hallelujah nebyla žádná jednorázová kuriozita. A za druhé, že i když metalová scéna umí být hrdá a oddaná, někdy umí být i překvapivě krutá ke svým vlastním.
LORDI tak dnes nepřipomínají jen slavné vítězství. Připomínají i to, že uznání zvenčí ještě neznamená přijetí doma. A někdy jsou právě ty rány z vlastního tábora ty, které zůstávají nejdéle.
Buďte první kdo přidá komentář