Maynard James Keenan znovu připomněl, proč patří k nejzajímavějším a zároveň nejméně pohodlným hlasům tvrdší hudby. V rozsáhlém rozhovoru o Puscifer a nové desce Normal Isn’t neřeší jen hudbu samotnou. Mluví i o smíchu jako obraně proti chaosu, o tom, proč je podle něj nebezpečné vychovávat si následovníky, a o světě, který dnes podle něj působí tak pokřiveně, že představa o normálnosti se hroutí.
Právě z téhle myšlenky nová deska vyrůstá. Normal Isn’t není podle Maynarda a jeho spoluhráčů jen další kapitolou zvláštního a těžko zařaditelného světa Puscifer. Je to nahrávka, která přímo reaguje na dobu plnou nejistoty, manipulace, mocenských her, rozdělené společnosti a informačního hluku. Maynard mluví o tom, že prožíváme období, které v rámci vlastní generace nepůsobí ani trochu normálně. A právě proto je pro něj nejdůležitější jediné: přimět lidi, aby mysleli sami za sebe.
To je ostatně i nejsilnější věta celého rozhovoru. Podle Maynarda je nebezpečné ve chvíli, kdy se někdo snaží mít následovníky a přimět je, aby přemýšleli stejně jako on. V tu chvíli už podle něj nejde o inspiraci ani dialog, ale o budování kultu. Tím vlastně velmi přesně popisuje svůj dlouhodobý přístup k tvorbě. Nechce lidem říkat, co si mají myslet. Nechce z nich dělat oddané příznivce jednoho výkladu světa. Chce v nich probudit schopnost pozorovat, vyhodnocovat, pochybovat a reagovat na nové, skutečně podložené informace.
Právě proto v jeho textech často nenajdeme jednoduché odpovědi ani doslovné návody. Carina Round v rozhovoru výstižně popisuje, že Maynard umí velké a těžké zkušenosti přetavit do velmi konkrétních pocitů, ale zároveň nechává prostor pro různé čtení. Levicový posluchač, pravicový posluchač i někdo úplně mimo politické škatulky v nich mohou slyšet něco jiného. A Maynard podle ní není typ autora, který by pak ukázal prstem a řekl, kdo pochopil text správně a kdo špatně.
Na tomhle přístupu je důležité i to, že se Puscifer nikdy neopírali jen o vážnost. Naopak. Humor je podle celé trojice jedním z hlavních pojiv kapely. Carina říká, že právě komedie je lepidlem, které je drží pohromadě. Mat Mitchell dodává, že smích je dnes jedním z nejzdravějších způsobů, jak se vyrovnávat se vztekem, únavou a frustrací ze světa kolem. A Maynard sám tvrdí, že bez spojení komedie a tragédie by se člověk jednoduše zbláznil.
Tohle není u Puscifer jen nějaká okrajová ozdoba. Stačí se podívat na jejich historii. Už samotné názvy starších nahrávek a skladeb ukazují, že absurdní humor, dvojsmysl a schválně přepálená nadsázka jsou součástí jejich identity od začátku. Na pódiu pak tenhle přístup rozšiřují o postavy, skeče, bizarní kulisy a záměrně přestřelené dějové linky. Jejich koncerty tak nejsou jen hudební vystoupení, ale spíš zvláštní divadlo, v němž se absurdita střídá s ostrým komentářem reality.
Na nové desce ale podle všeho převažuje temnější poloha. Mat Mitchell otevřeně říká, že hudba je temnější, protože odráží novou globální zkušenost. Svět se podle něj proměnil do podoby, kterou si ještě před pár lety mnozí neuměli představit. A jakmile se tyhle věci staly skutečností, lidé se je začali učit přijímat jako nový běžný stav. Právě tohle napětí je v Normal Isn’t slyšet. Deska čerpá z post-punku, trip hopu, syntezátorové chladnosti i alternativního rocku, ale její tón je sevřenější, zlověstnější a méně hravý než u některých starších nahrávek.
Zajímavé je i to, jak otevřeně rozhovor ukazuje vnitřní fungování Puscifer. Mat Mitchell tu nevystupuje jen jako spoluhráč, ale jako skutečný středobod celé hudební konstrukce. Je producentem, multiinstrumentalistou, technickým mozkem i člověkem, přes nějž procházejí nápady ostatních. Maynard ho dokonce nazývá tajnou zbraní kapely. Carina Round pak nepůsobí jen jako doprovodný hlas, ale jako skladatelka a citlivý vnitřní editor, který umí poznat, co skladba potřebuje a co naopak ubrat. Maynard o ní přímo říká, že pomáhá držet vše pohromadě.
Právě v tom je dnešní Puscifer možná nejzajímavější. Navenek působí jako lehce potrhlý projekt na pomezí hudby, performance a výtvarného šílenství, ale uvnitř fungují velmi promyšleně. A také mnohem kolektivněji, než si lidé často myslí. Maynard sice zůstává nejviditelnější tváří, ale rozhovor jasně ukazuje, že bez Matta a Cariny by dnešní podoba kapely jednoduše neexistovala.
Velkou roli navíc sehrála i doba covidu. Maynard přiznává, že právě tehdy se začal víc věnovat vlastnímu skládání hudby v počítači. Dříve podle svých slov nechával instrumentální psaní spíš na těch, kdo to uměli lépe, ale během pandemie začal experimentovat s programováním, riffy a beaty. Část těchto nápadů pak Mat přijal a rozvinul dál. Je to zajímavý moment, protože ukazuje, že ani po tolika letech není Maynard uzavřený ve své obvyklé roli textaře a zpěváka.
Rozhovor se přitom nevyhýbá ani starému problému, který Puscifer provází od začátku: mnozí je pořád vnímají jako jakousi třetí Maynardovu kapelu, stojící ve stínu Tool a A Perfect Circle. Právě proti tomu ale dnešní čísla i vývoj kapely mluví dost jasně. Puscifer si za necelé dvě dekády vybudovali vlastní publikum, vlastní svět a vlastní jazyk. Některé jejich skladby mají na streamovacích službách desítky milionů přehrání, jejich hudba pronikla do filmů a seriálů a čtyři skladby zazněly i v seriálu Yellowstone. Z projektu, který zpočátku zajímal hlavně oddané fanoušky Tool, se stalo svébytné těleso s jasnou identitou.
A možná právě tady se celé to povídání uzavírá. Puscifer nejsou kapela, která by se snažila oslovit všechny. Maynard to ostatně říká bez okolků: nepíšou písně pro masový vkus a jejich směs gothu, progrese, elektroniky a zvláštního humoru zkrátka nebude pro každého. Jenže právě v tom je jejich síla. Nikoho si nechtějí podmanit. Nechtějí vyrábět následovníky. Nechtějí být bezpeční. Chtějí tvořit po svém a přitom lidi spíš vyprovokovat k přemýšlení, než jim dodat hotový návod na svět.
A v dnešní době je to možná cennější než jakýkoli jednoduchý slogan.
Buďte první kdo přidá komentář