Kirk Hammett z Metallicy v rozhovoru pro The Irish Times ostře zkritizoval současnou populární hudbu a songwriting. Podle něj dnes muzikanti sice mají díky internetu obrovské množství technických znalostí doslova na dosah ruky, ale často jim chybí vlastní tvář, boj o osobitost a skutečně silné skladby.
Kirk Hammett nikdy nepatřil k muzikantům, kteří by se báli říct vlastní názor. Kytarista Metallicy se teď v rozhovoru pro The Irish Times pustil do současné populární hudby — a rozhodně nešel kolem horké kaše.
Podle Hammetta je dnešní doba zvláštní v tom, že mladí hráči mají přístup k obrovskému množství informací. Na internetu najdou techniku, návody, rozbory, lekce i inspiraci, o které si předchozí generace mohly nechat jen zdát. Jenže právě v tom vidí Hammett i problém.
Dřív se podle něj muzikanti museli k hudbě doslova probojovat. Seděli u desek, zkoušeli odposlouchávat jednotlivé party, vraceli je pořád dokola a učili se přes chyby. Nebylo to pohodlné, ale právě tenhle zápas podle něj člověka nutil najít vlastní cestu, vlastní zvuk a vlastní styl.
Dnešní muzikantská úroveň je podle Hammetta často technicky velmi vysoko. Uznává, že řada kytaristů má dnes obrovské znalosti a schopnosti. Zároveň si ale klade otázku, kam to celé povede, pokud se technická dokonalost nepromění v lepší skladby.
Nejostřeji se vyjádřil právě k popu a současnému songwritingu. Hammett doufá, že nová generace muzikantů dokáže své znalosti využít k tvorbě silnější hudby. Současný stav ale podle něj není dobrý. Jinými slovy: dnešní pop a songwriting jsou podle něj jednoduše „crap“.
Není to jen stížnost staršího rockera na mladé časy. Hammettova pointa míří hlouběji. Nevadí mu, že se lidé učí rychleji. Nevadí mu internet. Nevadí mu technika. Vadí mu, když se z hudby vytratí osobitost, charakter, emoce a skutečný autorský rukopis.
V rozhovoru se zároveň vrátil ke svému vlastnímu začátku. Jako čtrnáctiletý viděl v San Francisku Thin Lizzy, což byl vůbec první koncert, na který šel jako fanoušek. Dodnes na něj vzpomíná jako na zásadní zážitek. Kapelu, kterou znal z obalů desek, najednou viděl stát přímo před sebou na pódiu. Připadala mu jako komiksoví superhrdinové, kteří najednou ožili.
Právě v tom je vidět rozdíl, o kterém Hammett mluví. Hudba pro něj nebyla jen dostupný obsah. Byla to posedlost, hledání, obraz na obalu desky, zvuk z reproduktorů, koncertní šok a dlouhé hodiny u nástroje. Z toho vzniká vztah, který nejde nahradit žádným algoritmem.
Metallica sama je přitom důkazem, že silný rukopis přežije generace. Ne proto, že by její členové byli jen technicky dobří hráči, ale protože dokázali vytvořit vlastní svět, vlastní napětí a vlastní zvuk. A přesně to Hammett v dnešní hudbě podle všeho postrádá nejvíc.
Jeho slova mohou popové fanoušky naštvat. Mohou působit tvrdě, možná až zbytečně příkře. Ale otázka zůstává: kolik dnešní hudby skutečně poznáme po pár vteřinách? Kolik skladeb má vlastní tvář? A kolik muzikantů se ještě snaží znít jako oni sami, ne jako dokonale vyleštěná kopie toho, co zrovna funguje?
Buďte první kdo přidá komentář