„TO, CO MI POMOHLO ZŮSTAT KLIDNÝ, BYL MŮJ VZTAH K JEŽÍŠI KRISTU“
Jon Schaffer se v novém rozsáhlém rozhovoru vrátil k období po své účasti na nepokojích v americkém Kapitolu z 6. ledna 2021 a mluvil hlavně o tom, jak se s následky celé věci vyrovnával po lidské i duchovní stránce. Nezastírá, že šlo o zlom, který ho tvrdě zasáhl, ale zároveň říká, že právě tahle zkušenost ho dovedla k hlubší víře.
Na otázku, jestli ho celá věc něco nového naučila o lidské povaze, odpověděl, že spíš než o druhých to bylo o něm samotném. „Byl to pro mě obrovský proces růstu. Bez debat to byla zkouška ohněm.“ Připustil také, že po zatčení a věznění v sobě nesl vztek i pozdější následky, které sám označuje za posttraumatickou zátěž. Přesto říká, že právě v tom všem našel něco, co ho začalo uklidňovat. „Upřímně musím říct, že to nejdůležitější, co mi pomohlo zůstat v průběhu celé věci klidný, byl můj vztah s Kristem.“
Velkou část rozhovoru věnoval i samotnému pobytu ve vazbě. Popisuje, že strávil téměř dva měsíce v krajské věznici v Indianě a další týdny ve federálním systému. Podmínky popsal jako velmi tvrdé. „Byl jsem ve čtyřech různých zařízeních během tří měsíců. Bylo to brutální.“ Zvlášť silně mluví o staré věznici v Marion County, kde podle něj panovala zima, silné světlo nepřetržitě svítilo a z vedlejší části pro sebevražedně ohrožené vězně neustále doléhal křik. „Bylo to jako Arkham Asylum. Obrovská spánková deprivace.“
Právě tam podle něj přišel jeden z důležitých okamžiků. Vzpomíná, že mu jeden dozorce podstrčil pod dveře cely biblický text o Danielovi v jámě lvové a řekl jen: „Drž se, bratře.“ Schaffer pak požádal o Bibli a začal ji číst, protože v té době to byla prakticky jediná kniha, kterou měl k dispozici. Říká, že se soustředil hlavně na Kristova slova a že v něm začala postupně rezonovat. „Když jsem se do toho opravdu ponořil, začalo se to se mnou spojovat.“
Současně ale přiznává, že opravdový vnitřní obrat nepřišel okamžitě. Podle něj to nebyl jeden dramatický moment, ale pomalejší proměna, která se naplno rozběhla asi až rok po propuštění. „Když jsem se skutečně odevzdal, začala se ve mně odehrávat vnitřní změna. Nebylo to hned. Bylo to pomalé. Ale pak přišel ohromující pokoj, který neumím vysvětlit. Bylo to nadpřirozené.“
Schaffer dále říká, že mu víra zásadně proměnila i vztah k hněvu, odpuštění a k vlastním rodičům. Připouští, že dřív v sobě nosil soudy a křivdy, které si naplno ani neuvědomoval. V rozhovoru popisuje, jak šel k hrobu svého otce, odpustil mu a omluvil se za to, jak ho v některých věcech soudil. Podobně prý zavolal i své matce ještě před její smrtí a řekl jí, že jí odpouští i že se omlouvá za vlastní posuzování. „A tehdy přišel pokoj. To byla součást procesu.“
Když mluví o dnešku, netvrdí, že by zapomněl na to, co se stalo. Naopak. Některé věci dál označuje za nespravedlivé. Zároveň ale říká, že už nechce žít v permanentním vzteku. „Ano, bylo to nespravedlivé. Ale v dějinách světa se staly miliardy nespravedlností vůči jednotlivcům. Nebudu sedět a litovat se.“ Místo toho podle něj přišlo něco jiného: větší míra klidu a schopnost neodevzdávat vlastní vnitřní rovnováhu každé situaci kolem sebe. „Nenechám věcem dát moc narušit můj pokoj.“
Snad nejvýrazněji to shrnuje v okamžiku, kdy říká, že dřív ani neuměl odpouštět tak jako dnes. „Kristův vztah mě udělal odpouštějícím způsobem, jakého jsem předtím nebyl schopen.“ Neříká to jako jednorázovou frázi, ale jako hlavní osu celé své dnešní životní interpretace.
Buďte první kdo přidá komentář