HELLRIPPER – CORONACH

(Century Media Records, 27. března 2026)

James McBain už dávno není jen člověk, kterému vyšel skvělý nápad a několik povedených desek. S Hellripper si za ty roky vybudoval pevný rukopis a na Coronach je slyšet, že přesně ví, co dělá. Pořád je to špinavé, rychlé, vzteklé, ale tentokrát je v tom navíc i větší nadhled, klid v kompozici a cit pro náladu.

Už samotný název desky napovídá, že tady nepůjde jen o další bezhlavý útok. Coronach je skotský smuteční žalozpěv, a přesně tak album i působí. Je v něm chlad, stesk, staré pověsti i zvláštní hrdost. McBain se znovu opírá o skotskou minulost a místní temné příběhy. Tyhle motivy u něj žijí, dýchají a hlavně fungují jako přirozená součást hudby.

Hned úvodní Hunderprest ukáže, že deska nebude stát čistě na rychlosti. Riffy řežou, bicí ženou skladbu dopředu a celé to má tah, který posluchače vtáhne během pár vteřin. Zároveň je v tom slyšet i větší péče o stavbu skladby. Není to jen náraz do zdi, ale promyšlený otvírák, který nastaví směr celé nahrávce.

Kinchyle (Goatkraft and Granite) patří k momentům, kde je nejlépe slyšet, jak se Hellripper posunul. Pořád to má dravost a špínu, ale zároveň i silný tah na branku, chytlavost a skoro až rockovou lehkost. Právě v takových chvílích je jasné, že McBain už nesází jen na první dojem. Umí napsat skladbu, která sice posluchače sejme hned, ale zároveň baví i při dalších posleších.

Velmi dobře funguje i The Art of Resurrection, která album na chvíli přibrzdí a otevře temnější, slavnostnější odstín celé desky. Klavírní úvod nepůsobí jako ozdoba navíc, ale jako přirozený vstup do skladby, která pak znovu ztvrdne a rozjede se vpřed. Tady je dobře slyšet, že Coronach nestaví jen na tempu, ale i na napětí, náladě a schopnosti nechat skladbu postupně vyrůst.

Jedním z nejsilnějších momentů celé desky je pro mě Baobhan Sith (Waltz of the Damned). Má v sobě cosi podmanivého a znepokojivého zároveň. Je neklidná, proměnlivá, místy skoro obřadní, a když se zlomí do valčíkového pohybu. Nepůsobí to jako trik na efekt, ale jako něco, co do té skladby přesně patří. Tohle je přesně ten okamžik, kdy Hellripper nepůsobí jen jako skvěle rozjetý extrémní metal, ale jako projekt s vlastním světem. To mám rád!

Blakk Satanik Fvkkstorm naopak vrací desku zpátky k přímému útoku. Krátká, úderná, bez zbytečných kudrlinek. Přijde ve správnou chvíli a nakopne album znovu dopředu. Sculptor’s Cave a Mortercheyn pak drží vysokou úroveň a ukazují, že McBain umí i uprostřed desky udržet napětí bez hluchých míst. Zvlášť u Mortercheyn je cítit, že Hellripper má svůj vlastní svět, do kterého se vrací, rozšiřuje ho a nenechává starší motivy jen ležet ladem.

A pak přijde titulní Coronach. Skoro devět minut hudby, která celou desku nezavírá jen formálně, ale skutečně ji korunuje. Je v ní smutek, váha i zvláštní vznešenost. McBain si tady dovolí víc než jindy, ale nepřehání to. Nehraje si na něco, čím není. Právě proto skladba funguje. Není přepálená, není samolibá, jen má větší prostor, silnější emoci a o výborně gradující finále celé desky.

Ve srovnání s Warlocks Grim & Withered Hags působí Coronach vyzráleji, pestřeji a jistěji. Ne snad proto, že by byla méně „divoká“. Spíš proto, že její divokost už není jediná zbraň.

McBain dnes umí vedle agrese pracovat i s tichem, náladou, gradací a výrazem. A právě díky tomu deska nepůsobí jako další povedený zářez do diskografie, ale jako album, na kterém se Hellripper znovu posunul. Co bude příště?

Coronach není deska, která by zaujala jen na první poslech… Skutečně však vynikne až ve chvíli, kdy se k ní člověk vrací. Teprve tehdy vylezou na povrch všechny drobnosti, přechody, nápady a promyšlené momenty, které ji drží pohromadě. A právě to je známka opravdu silné nahrávky.

Za mě prozatím jedna z nejlepších metalových desek letošního roku.

9.5 z 10! 🔥 Půl bodu si nechávám v rezervě pro příští desku, doufám! 🔥

PS: Mám upřímnou radost, že vůbec první recenze na této stránce patří právě tomuhle albu. Napište nám do komentářů, jestli hodnocení desky vidíte stejně.