Dnes se album „Heaven And Hell“ považuje za jednu z nejdůležitějších nahrávek Black Sabbath. V roce 1980 však nikdo netušil, zda fanoušci přijmou kapelu bez Ozzyho Osbournea. Podle Geezera Butlera překvapil výsledný úspěch dokonce samotné hudebníky.
Black Sabbath se na konci sedmdesátých let nacházeli ve složité situaci. Práce na albu „Never Say Die!“ byla vyčerpávající, Ozzy ztrácel o nové skladby zájem a skupina stála před jednoduchou, ale bolestivou volbou: buď skončit, nebo udělat něco opravdu zásadního.
Tím zásadním krokem se stal příchod Ronnieho Jamese Dia. Nešlo pouze o výměnu zpěváka. Dio psal vlastní texty, dokázal své nápady předvést na kytaře a Tonymu Iommimu rovnou ukazoval, jak si představuje stavbu refrénu. Pro Butlera, který do té doby psal většinu textů Black Sabbath, to znamenalo velkou úlevu.
Přesto kapela netušila, jak veřejnost novou podobu přijme. Titulní „Heaven And Hell“ trvá téměř sedm minut, což jí nezabránilo proniknout do amerických rádií. Posluchači, kteří očekávali konec nebo přinejmenším slabou nahrávku, dostali skladby jako „Neon Knights“, „Children Of The Sea“, „Die Young“ a monumentální titulní píseň.
„Heaven And Hell“ nakonec neznamenalo pouhé přežití Black Sabbath. Otevřelo jejich druhou velkou kapitolu a ukázalo, že kapela může pokračovat bez kopírování minulosti. Butler dnes přiznává, že Sabbath své nové hudbě věřili. Netušili však, že jí budou stejně silně věřit také fanoušci.
Rozhovor s Geezerem Butlerem:
