KONEC KAPELY PRO NĚJ NEZNAMENÁ KONEC HUDEBNÍ KARIÉRY, ALE NOVÝ ZAČÁTEK
Rozlučka Sepultury se blíží do své závěrečné fáze, ale Andreas Kisser už teď dává jasně najevo jednu důležitou věc: konec kapely pro něj rozhodně nebude znamenat konec hudební kariéry. V novém rozhovoru mluví klidně, bez velkých gest a bez patosu, ale právě proto jeho slova působí silně. Není z nich cítit rezignace. Spíš chuť pokračovat dál, jen jiným směrem a bez potřeby znovu stavět něco, co by bylo jen kopií Sepultury.
Andreas říká naprosto otevřeně, že s hudbou rozhodně nekončí. Nápadů má prý spoustu, ale zatím nechce nic lámat přes koleno. Místo rychlého oznámení další kapely nebo nového projektu si chce užít poslední měsíce rozlučkového tažení a být plně přítomný v tom, co Sepultura ještě prožívá teď. Je to vlastně velmi lidský přístup. Po čtyřech desetiletích jedné zásadní kapitoly necítí potřebu okamžitě dokazovat, co přijde dál. Ví jen, že hudba z jeho života nezmizí.
Zajímavé je, kam jeho myšlenky míří. Andreas naznačuje, že ho čím dál víc přitahuje širší umělecký prostor, nejen samotné skládání. Mluví o malování, o propojování hudby s barvami a o chuti objevovat jiné světy. To je důležité. Nesnaží se hledat novou kapelu, která by zněla jako Sepultura pod jiným názvem. Naopak říká, že přesně tohle nechce. To už si podle svých slov prožil. Teď ho zajímá vstřebávání jiných podnětů, nových možností a odlišných forem vyjádření.
Právě v tom je ten rozhovor nejsilnější. Andreas nepůsobí jako člověk, který by se po konci jedné velké životní etapy hroutil nad ztrátou identity. Naopak. Působí jako muzikant, který dobře ví, co všechno už vytvořil, a právě proto si může dovolit jít dál bez strachu. Nepotřebuje znovu dokazovat, že umí napsat riff nebo rozjet další metalovou mašinu. Ví to on i celý svět. Teď ho zajímá, co dalšího v sobě ještě může otevřít.
Stejně zajímavě mluví i o novém EP The Cloud Of Unknowing. Pro mnohé fanoušky bylo překvapivé, že Sepultura během rozlučkového období ještě přichází s novou studiovou hudbou. Andreas to ale vysvětluje jednoduše: když kapela před dvěma a půl lety oznamovala konec, nechala si celý proces záměrně otevřený. Nechtěli si nadefinovat pevnou, umělou čáru, za níž už nesmí vzniknout nic nového. Naopak si dali prostor splnit si poslední přání, zahrát v místech, kam se ještě nedostali, a nechat věci dýchat.
A právě z toho vzniklo i nové EP. Podle Kissera nešlo o strategii ani o marketingovou kalkulaci. Sepultura hrála loni na lodi 70000 Tons Of Metal, zůstala v Miami a využila příležitosti vejít do studia. Andreas měl rozpracované nápady, Greyson Nekrutman vnesl do kapely novou energii a ve studiu vznikla velmi spontánní nahrávka. Jednu ze skladeb prý dali dohromady přímo na místě při společném jamování. To je detail, který o celé věci říká hodně. The Cloud Of Unknowing nevzniklo jako povinnost, ale jako přirozený výdech kapely, která ještě pořád měla co říct.
Kisser zároveň vysvětluje, proč z toho nakonec není plnohodnotné album. Podle něj je tlak na řadovou desku úplně jiný a EP prostě lépe odpovídalo tomu, co kapela v dané chvíli měla v rukou. Deset dní ve studiu, několik silných nápadů, správná atmosféra a chuť nechat věcem volný průběh. Žádný zákon přece neříká, že každá poslední nahrávka musí být velké album. A právě tahle uvolněnost je na novém materiálu možná nejzajímavější.
Důležitou postavou celé pozdní etapy je přitom právě Greyson Nekrutman. Andreas o něm mluví jako o člověku, který přinesl nové frekvence, novou perspektivu a svěží impuls. To je důležité i symbolicky. Sepultura se v posledních letech neuzavírá jako kapela, která už jen nostalgicky dohrává starý příběh. Naopak i v loučení se snaží žít přítomností, reagovat na novou energii a ještě něco vytvořit.
V tom je ostatně celé Andreasovo uvažování konzistentní. Ať mluví o budoucnosti po Sepultuře, nebo o novém EP, všude se vrací k jedné věci: nechce nic dělat jen proto, že se to očekává. Nechce vydat album jen proto, že „by se mělo“. Nechce zakládat novou metalovou verzi sebe sama jen proto, že by to fanoušci snadno pochopili. Chce být otevřený tomu, co přijde přirozeně.
A právě proto působí jeho slova překvapivě klidně. U muzikanta, který zažil zásadní zlomové chvíle brazilského i světového metalu, by člověk možná čekal větší dramatičnost. Jenže Andreas dnes mluví spíš jako člověk, který přijal, že některé kapitoly se mají uzavřít, aby mohlo vzniknout něco jiného. Ne stejného. Jiného.
Sepultura tak sice míří ke svému konci, ale Andreas Kisser rozhodně ne. A možná právě to je na celém rozhovoru nejdůležitější. Ne otázka, co bude po Sepultuře. Ale vědomí, že pro člověka, který hudbou žije tak dlouho a tak naplno, žádné skutečné „po“ vlastně neexistuje.
Buďte první kdo přidá komentář