Rush odehráli první koncert obnovené sestavy a metalově-progresivní svět okamžitě řeší hlavně jednu otázku: jak obstála Anika Nilles na místě, které navždy patřilo Neilu Peartovi? Mike Portnoy z Dream Theater má jasno. Podle něj to zvládla nejlepším možným způsobem.
Návrat Rush na pódia patří k nejcitlivějším hudebním událostem roku. Nejde jen o další comeback slavné kapely. Jde o návrat jména, které bylo desítky let neoddělitelně spojené s trojicí Geddy Lee, Alex Lifeson a Neil Peart. Právě proto byl první koncert nové sestavy pod tak obrovským drobnohledem.
Rush odstartovali turné Fifty Something 7. června v Kia Forum v Los Angeles. Vedle Leeho a Lifesona se na pódiu objevila německá bubenice Anika Nilles a klávesista Loren Gold, známý mimo jiné z koncertní spolupráce s The Who a Chicago. Pro kapelu šlo o první plnohodnotné vystoupení pod jménem Rush po dlouhé pauze a zároveň první velký krok bez Neila Pearta, který zemřel v roce 2020.
A právě Anika Nilles měla před sebou úkol, který se skoro nedá vyhrát. Ne proto, že by jí chyběla technika. Naopak. Její hráčské schopnosti jsou mimo diskusi. Problém je jinde: nastoupit za Neila Pearta znamená vstoupit do prostoru, který fanoušci Rush vnímají skoro posvátně. Každý přechod, každý akcent, každá práce s dynamikou se okamžitě porovnává s mužem, který ovlivnil celé generace bubeníků.
Mike Portnoy, který Pearta dlouhodobě označuje za jeden ze svých největších vzorů, sledoval první koncert alespoň na dálku přes přenos a fanouškovská videa. A jeho reakce byla velmi silná. Nilles podle něj „zabila“ celý koncert v tom nejlepším smyslu slova. Ocenil hlavně to, že zvládla velké Peartovy momenty s jistotou, respektem a zároveň s radostí, která z ní byla na pódiu vidět.
Portnoy zároveň vyzdvihl i samotný návrat Geddyho Leeho a Alexe Lifesona. Podle něj bylo z koncertu zřejmé, že se tahle věc měla stát. Ne jako snaha nahradit Pearta, ale jako důstojná oslava odkazu Rush. Zmiňoval silné pocty Neilovi, výborně zvolený seznam skladeb i velkolepou produkci, která podle něj působila mimořádně.
Zajímavé je, že Portnoy byl v minulosti často zmiňován jako člověk, kterého by si část fanoušků dokázala za bicími Rush představit. Sám ale už dříve říkal, že by to pro něj byla vysněná, ale zároveň skoro nemožně těžká role. V jistém smyslu je prý rád, že se kapela neobrátila na něj. Ne proto, že by si toho nevážil, ale protože tlak spojený s Peartovým odkazem je téměř neúnosný.
První koncert nové sestavy tak ukázal jednu zásadní věc. Rush se nepokusili tvářit, že se nic nezměnilo. Neila Pearta nejde nahradit. A právě proto je možná největší síla nové etapy v tom, že se ho nesnaží vymazat. Anika Nilles nevstoupila do kapely jako kopie. Vstoupila tam jako hráčka, která má k odkazu obrovský respekt, ale zároveň dost energie na to, aby skladbám vrátila živý tep.
A pokud něco dokáže utišit první největší obavy, pak právě reakce člověka, jako je Mike Portnoy. Ne jako soudce zvenčí. Spíš jako fanoušek, bubeník a někdo, kdo velmi dobře chápe, jak těžké je sednout si za soupravu, nad kterou stojí stín jedné z největších bubenických legend všech dob.
Buďte první kdo přidá komentář