Tommy Clufetos na pódiu působí jako člověk, který každou chvíli rozkope bicí, převrátí aparát a strhne celý sál. O to překvapivěji zní jeho čerstvé přiznání, že ve skutečnosti žije úplně jinak. Bubeník, který hrál s Ozzym Osbournem, Black Sabbath, Robem Zombiem i Alice Cooperem, tvrdí, že se celý život držel dál od drog i alkoholu.
V novém rozhovoru to řekl bez obalu: „Vím, že vypadám jako magor, ale ve skutečnosti jsem asi ten nejrovnější chlap, jakého jste kdy viděli. Nikdy jsem nebral drogy, nepiju a rock and roll hraju jako někdo, kdo to dělal celý život — divoce a šíleně.“ Zároveň vysvětlil, že už jako kluka ho tenhle životní styl vůbec nelákal. Věřil, že skutečná divokost musí jít zevnitř. „Vždycky jsem si myslel, že ta divokost vychází z útrob. A u mě z útrob opravdu vychází.“
Právě v tom je Clufetos jiný. Nepůsobí jako muzikant, který si dodává odvahu chemií. Hraje jako člověk, který má oheň v sobě odjakživa. Možná i proto dokázal tak přesvědčivě vstoupit do světa Ozzyho Osbournea a Black Sabbath, kde se od bubeníka nečeká jen technika, ale i síla, tah a přirozená dravost.
Zajímavě mluví i o tom, jak přistupuje ke hraní v zavedených kapelách. Když dostal otázku, zda se snaží držet přesně toho, co hrával jeho předchůdce, odpověděl po svém: „Doufám, že ne, protože ten už tam není.“ Hned ale dodal, že se vždy snaží vrátit skladby k jejich původní podobě, kterou lidé milují. A právě přes ni do nich vnáší vlastní energii. „Přináším do toho svou energii. A doufám, že moje vášeň a můj oheň pro hudbu znovu zažehnou ten původní plamen, který ti umělci kdysi měli.“
Tohle z něj nedělá pouhého náhradníka. Nejde mu o kopírování. Jde mu o to, aby hudba znovu žila. Ať už stojí za Ozzym, nebo sedí za bicími v odkazu Black Sabbath, jeho cílem není jen „zahrát to správně“. Chce tomu vrátit sílu a život.
Stejně silně znějí i jeho slova o vlastních ambicích. V jiném letošním rozhovoru vzpomínal na Detroit a na začátky, které ho formovaly. „Nezačal jsem hrát na bicí proto, abych skončil v rohovém baru.“ Ne že by měl proti podobným koncertům něco. Sám je hrál. Jenže od začátku chtěl mnohem víc. „Měl jsem ty největší ambice. A pořád je mám. Odtud jde můj zápal — z toho, že chci.“
Právě tahle hladovost ho podle něj posunula dál. Když mu lidé říkali, že člověk přece nemůže hrát v každé kapele, odpovídal jednoduše: „Proč ne? Proč by nemohl?“ Věří, že člověk může jít tam, kam ho dovede talent a pracovitost. A přesně to se podle něj dělo celý život. Od detroitských klubů přes noční nakládání beden ve sněhu až po největší jména tvrdé hudby.
Na jeho pohledu je něco osvěžujícího. Nepůsobí jako člověk, který potřebuje kolem sebe stavět romantickou legendu o sebezničení, aby zněl věrohodně. Jeho síla stojí jinde — v nasazení, dřině a v přesvědčení, že vášeň musí být slyšet i vidět. „Nejde o to být prodavačem ojetých aut. Jde o to mít vášeň pro to, co děláš,“ říká. A dodává, že když sedne za bicí, všechno, co prožil v Detroitu, v klubech, ve sněhu, při hádkách o peníze i v tvrdé muzikantské každodennosti, se okamžitě promítne do jeho hry.
Dnes tuhle energii znovu soustředí do projektu Tommy’s RockTrip, s nímž má v dubnu naplánované koncerty v Michiganu a Illinois. Ať už hraje pro pár stovek lidí, nebo na velké scéně, jeho přístup se nemění. Hraje tak, jako by to mělo být naposledy. A právě tak se podle něj má hudba dělat.
Image credit: George s Pogacich
Buďte první kdo přidá komentář