O SMRTI OTCE, PÁDU SEPULTURY I O TOM, PROČ POŘÁD ŽIJE METALEM.
Max Cavalera patří k těm osobnostem, o nichž se dá mluvit jako o legendách, aniž by to znělo jako prázdná fráze. V novém rozsáhlém rozhovoru se ale neukazuje jen jako muž, který pomohl proměnit podobu extrémní hudby. Ukazuje se hlavně jako člověk, jehož život byl od začátku sevřený bolestí, ztrátou, vztekem a neustálým bojem o vlastní místo na světě. A právě v tom je tenhle rozhovor tak silný. Není to jen bilance kariéry. Je to příběh člověka, kterému hudba doslova zachránila život.
Max se vrací až do dětství v Belo Horizonte, kde se narodil v roce 1969. Vzpomíná na dobu, kdy jeho rodina žila jako slušně zajištěná střední vrstva a jeho otec pracoval pro italský konzulát v São Paulu. Ten svět se ale zhroutil ve chvíli, kdy jeho otec dostal infarkt a zemřel přímo před jeho očima. Max v rozhovoru popisuje, jak ho jako malého chlapce držel v autě a cítil přes jeho hruď tlukot srdce, než přišel konec. Je to obraz, který se do člověka vypálí navždy. A přesně tak o tom Max mluví. Jako o okamžiku, který ukončil dětství a nutil ho dospět mnohem dřív, než by kdokoli měl.
Po smrti otce se rodina propadla do chudoby. Zmizela jistota, dům u moře, dosavadní život i pocit bezpečí. Max vzpomíná, že se s matkou vrátili do Belo Horizonte a ocitli se v malé chatrči za domem babičky. A právě tehdy podle svých slov přilnul k metalu s naprostou intenzitou. Ne jako k zábavě. Ne jako k módě. Ale jako k něčemu, co potřeboval stejně jako kyslík. Tohle není v jeho vyprávění žádná póza. Naopak. Je z něj cítit, že metal pro něj od začátku nebyl jen hudební styl, ale záchranný bod.
Když pak v roce 1984 spolu s mladším bratrem Iggorem založil Sepulturu, nešlo jen o vznik další kapely. Z dnešního pohledu to byl jeden z klíčových momentů v dějinách světového metalu. Sepultura vznikla v zemi, která tehdy neměla téměř žádné zázemí pro podobnou hudbu, žádnou silnou infrastrukturu ani výraznou mezinárodní pozici. Přesto se z ní během několika let stala kapela, která postupně přetvořila thrash, death i groove metal a do celého žánru vnesla něco, co předtím téměř nikdo neuměl pojmenovat: skutečný jihoamerický temperament, syrovost a kulturní identitu.
Právě v tom je Maxův význam mimořádný. Sepultura nevzala jen evropské a americké vzory a nepřehrála je po svém. Přinesla do metalu vlastní původ, vlastní rytmus a vlastní pohled na svět. Max v rozhovoru připomíná, že vrcholem tohoto přístupu byly zejména desky Beneath The Remains, Arise, Chaos A.D. a především Roots, které přetavily agresi thrash metalu, tvrdost hardcore a rytmy brazilského kmene Xavante do jednoho z nejvlivnějších alb devadesátých let. To, co dnes spousta kapel dělá naprosto běžně — tedy propojování tvrdé hudby s vlastní kulturní identitou — pomáhal Max prosazovat už dávno předtím, než se pro to začaly používat chytlavé pojmy.
Jenže jeho příběh není linií nepřetržitého triumfu. V roce 1996 přišla další zničující rána. Při autonehodě zemřel jeho nevlastní syn Dana Wells, s nímž měl Max velmi blízký vztah. V rozhovoru to popisuje jako návrat stejného černého mraku, který nad ním visel už od smrti otce. Tahle ztráta zasáhla nejen jeho osobně, ale stala se i jedním z impulsů k definitivnímu rozpadu vztahů uvnitř Sepultury. Právě v tom samém roce se Max s kapelou bolestně rozešel a následovalo období, během něhož byl s Iggorem odcizený dlouhých deset let.
Z odstupem času je až neuvěřitelné, kolik ran tenhle člověk ustál a kolik podob hudby přitom ještě dokázal vytvořit. Po Sepultuře založil Soulfly, kapelu, která pro něj nebyla jen pokračováním kariéry, ale i prostředkem duchovního, kulturního a osobního hledání. Zatímco Sepultura v určité fázi prorážela zeď mezi extrémní hudbou a velkým světem, Soulfly se stali laboratoří, v níž mohl Max spojovat tribalismus, spiritualitu, groove, thrash, death metal i hosty z různých koutů hudebního světa. A nešlo jen o jednu kapelu. K tomu přidej Nailbomb, později Go Ahead And Die a znovuobnovenou spolupráci s Iggorem v Cavalera Conspiracy, a před tebou stojí člověk, který za sebou nezanechal jen jednu velkou kapitolu, ale několik celých hudebních světů.
Jedna z nejzajímavějších pasáží rozhovoru se týká jeho spoluprací. Max jich za život nasbíral nespočet, ale za jednu z nejpodivuhodnějších označuje setkání se Seanem Lennonem. Podle jeho vzpomínky se potkali náhodou v letadle na cestě do Austrálie. Sean tehdy kreslil obal prvního alba Soulfly a ukázalo se, že je velkým fanouškem. Z toho nakonec vznikla skladba Son Song, v níž oba zpívali o ztrátě otců. Je to drobný detail, ale přesně ukazuje, že Maxova cesta byla plná nečekaných průsečíků, které by si člověk sotva vymyslel.
Velmi silně působí i závěr rozhovoru, kde mluví o nové desce Chama. Nejen jako o albu, ale jako o příběhu. Vysvětluje, že základní příběhovou linii vytvořil jeho syn Igor, který píše romány ve stylu Stephena Kinga. V centru stojí postava mladíka z favely, obklopeného násilím, drogami a ztrátou, kterého vize mrtvé matky vyšle do džungle za duchy lesa. Z toho je cítit, že i po desetiletích v extrémní hudbě Max nepíše jen riffy a hesla. Pořád hledá symboly, archetypy a obrazy, které jeho hudbu vytahují nad úroveň pouhé agrese.
Asi nejsilnější ale je, jak dnes mluví o smyslu života. Bez patosu, bez pózy. Říká, že nejdůležitější je dělat to, co miluje, a být přitom obklopený lidmi, které miluje. Že sdílet tuhle cestu s rodinou a blízkými je pro něj cennější než ceny a trofeje. A zároveň dodává, že dokud jeho tělo vydrží, chce prostě žít a dělat věci, které dávají smysl. V tom je slyšet všechno: dítě, které přišlo příliš brzy o otce, mladíka, kterého vytáhl z bahna metal, frontmana, který dobyl svět, i muže, který už ví, že největší hodnotu nemají sošky, ale to, s kým cestu sdílíš.
A pak přijde poslední velká věta. Max říká, že by chtěl být jednou pamatován jako někdo, kdo riskoval, aby mohl dokázat to, co dokázal. A to je přesné. Protože právě riziko je možná jeho největší odkaz. Nehrál na jistotu. Nevzal jednu úspěšnou formuli a neopakoval ji do smrti. Rozbíjel, posouval, míchal, zkoušel, znovu se stavěl na nohy a znovu se pouštěl do neznáma. A právě proto po něm v metalu nezůstala jen stopa. Zůstala po něm obrovská trhlina, kterou už nikdo jiný nezaplní stejným způsobem.
Tenhle rozhovor tak nakonec není jen příběhem Maxe Cavallery. Je to příběh o tom, co všechno může hudba unést. Smrt, bolest, rozpad rodiny, chudobu, slávu, pád, návrat i stárnutí. A také o tom, že někdy právě ti nejtvrdší lidé mluví o životě nejupřímněji.
Buďte první kdo přidá komentář