„Marrow Deep“ není album, které by předstíralo, že Brent Hinds nikdy neexistoval. Zároveň se však odmítá stát náhrobkem kapely, která zůstala uvězněná ve vlastní minulosti. Mastodon proměnili bolest, nevyřčená slova a několik těžkých životních ran v mohutnou desku o ztrátě, vděčnosti a odhodlání pokračovat.
Mastodon nikdy nebyli kapelou, která by své nejtěžší chvíle nechávala před dveřmi studia. Smrt jejich dlouholetého manažera Nicka Johna se výrazně propsala do dvojalba „Hushed And Grim“, zatímco osobní tragédie Branna Dailora stály už u kořenů zásadního „Crack The Skye“. Hudba je pro ně způsobem, jak vyslovit věci, o kterých spolu jinak téměř nemluví.
Deváté studiové album „Marrow Deep“ však vznikalo za mimořádně složitých okolností. Kytarista a zpěvák Brent Hinds po pětadvaceti letech v březnu 2025 kapelu opustil. Jejich vztahy v té době nebyly dobré a k usmíření už nedošlo. O pět měsíců později Hinds zemřel při nehodě na motocyklu. Nedlouho poté přišel Brann Dailor také o svou matku Michele, která jej od dětství podporovala a patřila k nejdůležitějším lidem jeho života.
Právě jim dvěma je „Marrow Deep“ věnováno. Samotný název se v textech nevyskytuje. Vyjadřuje spíše hloubku vztahů, které člověku proniknou až do morku kostí a zůstanou v něm i poté, co jejich druhá strana odejde.
NOVÁ KAPELA, STEJNÁ DNA
„Marrow Deep“ je první řadové album Mastodon bez Brenta Hindse. Jeho nepřítomnost nelze přeslechnout. Zmizel jeden z nejvýraznějších hlasů kapely i svébytný kytarový rukopis, v němž se potkával sludge metal s psychedelií, jižanským rockem, country a téměř banjovými postupy.
Nový kytarista Nick Johnston se jej naštěstí nepokouší napodobovat. Nepřišel zaplnit prázdné místo falešnou kopií, ale pomoci vytvořit další podobu Mastodon. Společně s Billem Kelliherem staví obrovské riffové stěny, přes které však stále pronikají melodické kytary, dvojhlasy i technicky náročné výměny.
Ještě výraznější stopu zanechává klávesista João Nogueira. Dříve koncertní spolupracovník se tentokrát stal plnohodnotnou součástí zvuku kapely. Jeho nástroj není schovaný někde hluboko v pozadí. Klávesy rozšiřují psychedelickou atmosféru, otevírají prostor mezi kytarami a místy přinášejí téměř jazzovou uvolněnost.
Mastodon díky nové sestavě neztratili svou tvář. Naopak působí hladověji, sevřeněji a místy tvrději než na několika předchozích nahrávkách. „Marrow Deep“ v sobě spojuje hrubou sílu raných let, rozmáchlost „Crack The Skye“, přístupnější melodie pozdější tvorby i tíživou náladu „Hushed And Grim“.
KDYŽ JE PRVNÍM POCITEM OHROŽENÍ
Úvodní „Barbarians Blood“ začne bez dlouhého představování. Mohutné kytary, neklidné změny rytmu a hromový hlas Troye Sanderse okamžitě vyvolávají pocit, že se něco zásadního rozpadá. Hostující bubeník Ben Koller z Converge přidává další vrstvu bicích a skladba přechází od dusivého náporu k techničtějšímu, téměř průmyslově působícímu pohybu.
Následující „Poisonous Weapons“ se nejprve plíží v nízkých polohách, aby se postupně otevřela do vzdušnější melodie. Už zde se ukazuje jedna z hlavních předností alba: tvrdé části nepůsobí jako samoúčelná ukázka síly, protože kolem sebe mají dostatek prostoru. Mastodon dobře vědí, že těžký riff udeří nejsilněji ve chvíli, kdy mu předchází napětí nebo klid.
Prvním skutečným citovým vrcholem je „Your Ghost Again“. Píseň vznikla ze zvláštního pocitu, který Brann Dailor zažíval po návratu do studia. Koutkem oka opakovaně očekával Brenta na jeho obvyklém místě s kytarou. Sandersova část textu se pak obrací přímo k zesnulému příteli a děkuje mu za vše, co společně během desetiletí prožili.
Hudebně jde o výborně vyvážené Mastodon. Za spletitými riffy, rytmickými zlomy a hutným spodkem se skrývá silná melodie, která se nevnucuje, ale s každým poslechem roste. Nejde o uhlazenou smuteční píseň. Lítost, vděčnost i neuzavřený konflikt zde existují současně.
HOSTÉ NEJSOU POUHOU OZDOBOU
Ve „Snakes For Dinner“ se po dvaceti letech vrací Josh Homme. Frontman Queens Of The Stone Age se na nahrávce Mastodon naposledy objevil ve skladbě „Colony Of Birchmen“ z alba „Blood Mountain“. Jeho hlas tentokrát přirozeně zapadá do vícehlasého refrénu a dodává mu lehce znepokojivou, snovou barvu. Výrazné klávesové sólo navíc potvrzuje, jak důležitým článkem nové sestavy se stal Nogueira.
„Out Like A Lamb“ nechává jednotlivé motivy pomalu růst, zatímco „In The Ruins“ propojuje osobní ztráty s další pohromou. Hurikán Helene v roce 2024 zaplavil dům rodiny Troye Sanderse, zničil jejich majetek a téměř na dva roky je připravil o domov. Píseň proto není pouze dalším rozloučením se zesnulými. Hovoří také o sbírání trosek vlastního života a otázce, zda se člověk přes těžkou událost skutečně přenese, nebo se pouze naučí růst kolem ní.
Hudebně patří „In The Ruins“ k nejpůsobivějším skladbám alba. Tvrdé riffy a výrazný dvojšlap doplňují vzdušnější vokály, proměnlivá dynamika a jemné klávesové detaily. Skladba se neustále přelévá mezi silou a zranitelností, aniž by ztratila přirozený tah.
NEJSILNĚJŠÍ JE POSLEDNÍ TŘETINA
„They’re Coming For You“ vrací do popředí tlak a sevřenost, ale skutečný vrchol nahrávky přichází v její závěrečné části. „Golden Spires“ staví na sestupných kytarových motivech, psychedelické atmosféře a střídání Sandersova hlubokého hlasu s čistším zpěvem Branna Dailora.
„Moth And Bone“ začíná jemnějšími klávesami a akustickou kytarou. Vzpomínání na zemřelé zde nepůsobí jen bolestně. Je v něm také vděčnost za společně prožitý čas, která se postupně mění v další mohutnou zvukovou vlnu.
Syrovější „A Vampire’s Demeanor“ posilují společné vokály Randyho Blytha z Lamb Of God a Natea Newtona z Converge. Jejich přítomnost skladbu nezastiňuje, ale dodává jejímu vzteku další rozměr. Pod náporem je přitom stále patrná naděje, že po temnotě může přijít nový den.
Jedním z největších překvapení je „The Vanishing“. Úvodní baskytarové sólo nahrál Geezer Butler z Black Sabbath a není jen slavným jménem připsaným na obal. Jeho temný, pružný tón okamžitě připomene první sabbathovské desky. Následně se skladba ponoří do psychedelického prostoru blízkého „Planet Caravan“, aby se znovu proměnila a otevřela hlasu Joea Duplantiera z Gojiry.
Brann Dailor píseň spojil s představou cesty do vesmíru, kde se jednou znovu setká se svou matkou a zesnulou sestrou. Právě propojení bolesti, kosmické obraznosti a sabbathovského základu z ní činí jeden z nejsilnějších okamžiků celé nahrávky.
Finální, téměř osmiminutová „The Three Fates“ pak uzavírá hlavní myšlenku alba. Tři Moiry z řecké mytologie předou, odměřují a nakonec přestřihují nit lidského života. Hostující Neil Fallon z Clutch přidává mluvené slovo a skladba se postupně rozvine do společného hudebního proudu plného kláves, kytarových výměn a proměnlivých rytmů. Jde o skutečné završení příběhu, nikoliv pouze poslední položku v seznamu.
MOHUTNÝ, ALE STÁLE ŽIVÝ ZVUK
Album vznikalo ve vlastním studiu Mastodon West End Sound v Atlantě. Kapela jej produkovala společně s Patrikem Bergerem a Kurtem Ballouem, o výsledný zvuk se postaral Andrew Scheps a závěrečnou úpravu provedl Ted Jensen.
Výsledek je mohutný, prostorový a překvapivě organický. Kytary mají značnou hmotnost, ale nepohlcují baskytaru, klávesy ani vícehlasé pasáže. Dailorovy bicí znějí obrovsky a přitom si zachovávají přirozenou dynamiku. Produkce nechává vyniknout podrobnosti, které se při prvním poslechu snadno ztratí.
Největší výhrada souvisí s délkou. Pětašedesát minut a dvanáct převážně rozsáhlých skladeb vyžaduje soustředění. Ne každý motiv potřeboval tolik prostoru a prostřední část se místy nebezpečně blíží přesycení. „Marrow Deep“ rozhodně není album pro rychlé přeskakování skladeb při cestě do práce. Jeho vrstvy se otevírají postupně a některé vazby začnou dávat smysl až po opakovaném poslechu.
VERDIKT
„Marrow Deep“ nenahrazuje Brenta Hindse a ani se o to nepokouší. Jeho absence zůstává citelná, stejně jako vědomí, že určitá podoba Mastodon skončila navždy. Kapela však dokázala vytvořit album, které svou minulost respektuje, ale nebojí se vykročit jinam.
Nick Johnston a João Nogueira přinesli novou energii, zatímco Brann Dailor, Troy Sanders a Bill Kelliher znovu ukázali, že složitou hudbu dokážou proměnit ve skutečný citový zážitek. Hosté mají jasný smysl, závěrečná trojice skladeb patří k tomu nejsilnějšímu, co Mastodon za poslední roky nahráli, a osobní bolest nikdy nesklouzává k lacinému vydírání posluchače.
„Marrow Deep“ je těžké, krásné a hluboce lidské album. Neoslavuje smrt. Oslavuje vztahy, které dokážou přetrvat i poté, co je osud definitivně přeruší.
HODNOCENÍ: 9/10
