Než se stal hlasem Korn a jednou z nejvýraznějších osobností tvrdé hudby, pracoval Jonathan Davis u koronera, studoval pohřební vědu a balzamoval lidská těla. Zkušenosti z márnice později promítl do textů, které oslovily miliony lidí. Když pak dostal nabídku připojit se ke kapele z Bakersfieldu, musel si vybrat mezi jistou profesí a nejistou hudební kariérou. Vybral si cestu, která změnila podobu metalu.
CHLAPEC MEZI HUDBOU A TEMNOTOU
Jonathan Howsmon Davis se narodil 18. ledna 1971 v Bakersfieldu v Kalifornii. Jeho otec pracoval jako hudebník a pohyboval se v okolí country scény, takže hudba byla součástí jeho života od dětství.
Jonathan však vyrůstal v prostředí, které pro něj nebylo jednoduché. Ve škole se od ostatních odlišoval oblečením, líčením i hudbou, kterou poslouchal. Kvůli tomu se stal terčem posměchu a šikany.
Už jako dospívající se snažil najít způsob, jak ze svých pocitů vytvořit něco vlastního. Zajímala ho hudba, hororové filmy, temná psychologie, ale také úplně jiný svět, který s rockovou scénou na první pohled neměl nic společného.
V šestnácti letech začal pracovat jako pomocník u koronera.
Zatímco jeho vrstevníci řešili školu, večírky a první kapely, Davis pomáhal při posmrtných prohlídkách a setkával se se smrtí v její nejméně romantické podobě.
PRÁCE V MÁRNICI NEBYLA PŘECHODNÁ ZÁLEŽITOST
Jonathan Davis se této práci nevěnoval jen krátce nebo náhodou. Po střední škole nastoupil na školu pohřebních služeb v San Francisku, kde studoval anatomii, balzamování a další obory spojené s péčí o zemřelé.
Později pracoval jako profesionální balzamovač a zároveň působil u koronera v okrese Kern.
Pro většinu lidí by takové zaměstnání bylo psychicky téměř nepředstavitelné. Davis však později vysvětloval, že mu práce dávala smysl. Zajímalo ho lidské tělo, příčiny smrti i příběhy lidí, kteří se do márnice dostali.
Nebral ji jako morbidní atrakci.
Byla to skutečná profese, ve které se musel chovat soustředěně, přesně a s respektem. Každý den se setkával s rodinami, které přišly o své blízké, a musel se naučit oddělit vlastní emoce od práce, kterou bylo potřeba udělat.
Současně v něm ale zůstávaly obrazy, pocity a příběhy, kterých se člověk jen tak nezbaví.
Práce u koronera se později stala jedním ze zdrojů Davisovy autorské tvorby.
HUDBA ZŮSTÁVALA V POZADÍ
Přestože měl stabilní zaměstnání a studoval obor, ve kterém mohl pokračovat celý život, hudby se nikdy nevzdal.
V Bakersfieldu zpíval v několika místních kapelách. Jednou z nich byla skupina Sexart, se kterou vystupoval na klubové scéně. Tehdy ještě nebyl zkušeným zpěvákem a sám přiznával, že si nebyl jistý tím, co vlastně se svým hlasem dělat.
Jeho projev však měl něco, co se nedalo naučit z učebnice.
Davis dokázal během několika vteřin přejít od melodického zpěvu k bolestivému výkřiku. Jeho hlas působil nervózně, zranitelně a zároveň nebezpečně. Přesně tak zněl člověk, který se nikdy necítil být součástí běžného světa.
V roce 1993 ho během vystoupení Sexart viděli členové skupiny Creep. Šlo o muzikanty, kteří už měli zkušenosti z kapely L.A.P.D. a hledali nového zpěváka.
Davis jejich nabídku nejprve nebral jako samozřejmý začátek velké kariéry. Měl práci, vlastní život a kapelu Sexart. Členové Creep ho však přesvědčili, aby si s nimi alespoň zkusil zahrát.
Na první zkoušce se něco změnilo.
JEDNA ZKOUŠKA ROZHODLA O VŠEM
Davis později vzpomínal, že během společného hraní všechno okamžitě zapadlo na své místo. Kytary Jamese Shaffera a Briana Welche, baskytara Reginalda Arvizua a bicí Davida Silverii vytvořily základ, který potřeboval úplně jiný druh zpěváka.
Jonathan do jejich hudby přinesl napětí, bolest a zvláštní druh neklidu.
Nebylo to uhlazené. Nebylo to ani podobné klasickému heavy metalu. Kapela spojovala těžké kytary, hlubokou baskytaru, rytmy ovlivněné hip-hopem a Davisův hlas, který odmítal jakákoli pravidla.
Skupina se přestěhovala z Bakersfieldu do oblasti Los Angeles a začala si budovat vlastní cestu. Davis se vzdal práce u koronera a rozhodl se vsadit všechno na hudbu.
Zaměstnání, které mu poskytovalo jistotu, opustil kvůli kapele, u které nikdo nemohl vědět, zda vůbec někdy uspěje.
Kapela si nejprve říkala Creep. Brzy však přijala jméno Korn, které se záměrně odlišovalo od všeho, co tehdy v metalu působilo vážně a předvídatelně.
Zrodila se skupina, která měla během několika let změnit celý hudební průmysl.
DEBUT, KTERÝ ZNĚL JAKO VÝKŘIK
První album Korn vyšlo v roce 1994.
Nahrávka nepůsobila jako dokonale připravený produkt velké kapely. Byla syrová, nervózní a místy téměř nepříjemně osobní. Kytary zněly těžce, rytmika byla neklidná a Jonathan Davis zpíval způsobem, který se v tehdejší tvrdé hudbě téměř nevyskytoval.
Jeho hlas se během jediné skladby dokázal změnit z tichého šepotu v zoufalý křik. Nezpíval pouze o vzpouře proti světu. Zpíval o pocitu, že člověk nikam nezapadá, o strachu, ponížení a bolesti, kterou si nese z dětství.
Na albu se objevila také skladba Shoots and Ladders, ve které Davis použil dudy.
Tento nástroj se do jeho života dostal díky babičce a později také díky filmu Star Trek II: The Wrath of Khan. Ve scéně věnované smrti Spocka zazněla melodie Amazing Grace na skotské dudy a mladého Jonathana hluboce zasáhla.
Dudy se následně staly jedním z nejpodivnějších a nejlépe zapamatovatelných znaků raného Korn.
Kapela tím ukázala, že nechce pouze kopírovat Metallicu, Slayer nebo Panteru. Chtěla vytvořit vlastní svět.
ZKUŠENOSTI Z MÁRNICE SE VRÁTILY V TEXTECH
Jonathan Davis nikdy netvrdil, že by Korn vznikli pouze díky jeho práci u koronera. Temné prostředí však zůstalo součástí jeho zkušeností a později se promítlo do některých skladeb.
Nejvýraznějším příkladem je píseň Dead Bodies Everywhere z alba Follow the Leader.
Skladba vycházela z jeho zkušeností z práce v márnici a z obrazů, které si z tohoto období odnesl. Nešlo o hororovou stylizaci vytvořenou pro efekt. Davis zpíval o věcech, které skutečně viděl a které se mu vryly do paměti.
Jeho minulost se tak nestala pouze zajímavostí pro novináře. Přetavil ji do hudby.
Stejně osobní byly také další texty Korn. Davis v nich zpracovával pocity izolace, šikanu, rodinné problémy a traumata, o kterých se v tehdejší metalové hudbě příliš otevřeně nemluvilo.
Korn díky tomu oslovili posluchače, kteří se v klasických metalových hrdinech nepoznávali.
Nebyl to hlas neporazitelného válečníka.
Byl to hlas člověka, který se snaží přežít vlastní vzpomínky.
FOLLOW THE LEADER UDĚLALO Z KORN SVĚTOVOU KAPELU
První album si postupně získalo pozornost, ale skutečný průlom přišel s deskou Life Is Peachy a především s albem Follow the Leader z roku 1998.
Korn tehdy pronikli do hlavního proudu. Videoklipy ke skladbám Freak on a Leash a Got the Life se objevovaly na televizních stanicích po celém světě a kapela začala vyprodávat velké haly.
Davis se stal jedním z nejrozpoznatelnějších zpěváků své generace.
Jeho image však nebyla postavená na dokonalé rockové póze. Na pódiu působil nervózně, někdy až ztraceně. V jednu chvíli stál nehybně u mikrofonu, v další se svíjel v křeči nebo ze sebe vydal zvuk, který se nedal zařadit do žádné běžné pěvecké techniky.
Právě proto mu lidé věřili.
Jonathan Davis nevystupoval jako člověk, který má všechny odpovědi. Působil jako někdo, kdo se stále snaží pochopit vlastní život.
Korn se stali jednou z hlavních kapel nového proudu, který později dostal označení nu metal. Jejich úspěch otevřel dveře skupinám jako Limp Bizkit, Linkin Park, Slipknot, System of a Down nebo Deftones.
OD KORONERA K HUDEBNÍMU SYMBOLU
Davisova cesta je výjimečná také proto, že jeho původní profese nebyla jen krátkou epizodou před slávou.
Kdyby se nerozhodl pro hudbu, mohl pokračovat v práci u koronera nebo se stát uznávaným odborníkem v pohřebních službách. Měl k tomu vzdělání, zkušenosti i skutečný zájem.
Hudba ho však nakonec přitáhla silněji.
Rozhodnutí odejít z jistého zaměstnání přitom nebylo bez rizika. Korn na začátku nebyli světovou kapelou. Neměli velké smlouvy, vyprodané arény ani jistotu, že jejich zvláštní zvuk někoho osloví.
Měli pouze několik skladeb, silné přesvědčení a zpěváka, který zněl jinak než všichni kolem.
Z dnešního pohledu je snadné vidět v jejich začátcích budoucí úspěch. Tehdy ale Jonathan Davis opouštěl práci, která mu dávala řád, kvůli projektu, jenž mohl kdykoliv skončit.
KAPELA POKRAČUJE I PO TŘECH DESETILETÍCH
Jonathan Davis zůstal frontmanem Korn i po více než třiceti letech kariéry.
Vedle kapely se věnoval také sólové tvorbě, filmové hudbě a elektronickým projektům. V roce 2018 vydal své první sólové album Black Labyrinth a několikrát se pustil i do spolupráce s dalšími hudebníky.
Korn však zůstávají jeho hlavním hudebním domovem.
V roce 2026 kapela vydala skladbu Reward the Scars, vytvořenou ve spolupráci s herním světem Diablo IV. Nová píseň ukázala, že Davis ani po desetiletích neztratil schopnost spojovat tvrdou hudbu s osobní výpovědí.
Jeho hlas už dnes nepatří pouze jedné generaci. Ovlivnil zpěváky, kteří přišli po něm, a pomohl změnit představu o tom, jak může frontman tvrdé kapely působit.
TEMNOTU NEZAPŘEL. PROMĚNIL JI
Jonathan Davis nezačínal jako hvězda, která měla od dětství připravenou cestu k velkému pódiu.
Začínal jako dospívající kluk, který se cítil jiný, pracoval u koronera, studoval lidské tělo a po večerech zpíval v místních kapelách.
Jeho život mohl vypadat úplně jinak.
Mohl zůstat u práce v márnici. Mohl pokračovat v pohřebních službách a hudbu si nechat pouze jako večerní únik. Místo toho opustil jistotu a připojil se ke skupině, která teprve hledala vlastní identitu.
Zkušenosti, které by jiní lidé raději vytěsnili, využil jako součást svého uměleckého jazyka.
Jonathan Davis neproměnil smrt v pózu. Proměnil ji v připomínku, že život má cenu právě proto, že jednou skončí.
Z asistenta koronera se stal frontman Korn. Z člověka, který pracoval v tichu márnice, se stal hlas milionů outsiderů.
A z temné části jeho minulosti vznikla hudba, která změnila podobu metalu.
YOUTUBE
