Řecký pravoslavný kněz Dionysios Tabakis se stal jedním z nejnečekanějších hudebních objevů letošního roku. Jeho album Paradise Metal propojuje byzantskou duchovní tradici, experimentální metal, drone, elektroniku, dubstep i chrámovou atmosféru. Výsledek působí jako hudba z místa, kde se klášter potkává se zesilovačem.
Na papíře to zní skoro jako vtip. Řecký pravoslavný kněz vezme elektrickou kytaru, byzantské hudební postupy, chrámové zpěvy, elektroniku, doomovou náladu a vydá album s názvem Paradise Metal. Jenže v případě otce Dionysiose Tabakise nejde o internetovou kuriozitu na pár dní.
Jde o nahrávku, která si postupně získává pozornost hudebních médií i fanoušků experimentální tvrdé hudby. A to právě proto, že nepůsobí jako laciný pokus šokovat. Paradise Metal má vlastní vnitřní svět, zvláštní duchovní napětí a atmosféru, kterou nejde jednoduše zařadit.
Tabakis slouží jako pravoslavný kněz v řeckém Nafpliu a hudbu nahrává převážně sám doma. Jeho tvorba vychází z prostředí, ve kterém je byzantská hudba živou součástí duchovního života. Místo aby ji ale nechal jen v tradiční podobě, pokouší se ji přenést do zvuku elektrické kytary, dronových ploch a současné experimentální hudby.
Základem alba je fretless elektrická kytara, tedy nástroj bez pražců. Právě ten mu umožňuje pracovat s jemnějšími tónovými odchylkami a mikrointervaly, které jsou pro byzantskou hudební tradici důležité. Pro běžného rockového posluchače to může znít neobvykle, někdy až nepředvídatelně. Riffy nejdou vždy tam, kam je u západní rockové hudby čekáme.
A právě v tom je síla celé desky. Paradise Metal není metal ve smyslu klasických riffů, refrénů a kopákové palby. Je to spíš těžká, duchovní a někdy až meditační hudba, která používá metalovou estetiku jako bránu k něčemu staršímu a podivnějšímu.
Album se pohybuje mezi doom metalem, dronem, ambientními plochami, chrámovým zpěvem, elektronickými beaty i zvláštními momenty, které zahraniční média popisují až jako náboženský dubstep nebo techno z kláštera. Zní to absurdně, ale ve výsledku to dává smysl. Tabakis totiž nevyrábí parodii. Hledá nový způsob, jak duchovní hudbu dostat do současného jazyka.
Zajímavé je, že největší pozornost nepřitahuje jen jeho identita kněze. Kdyby šlo pouze o „pravoslavného kněze s kytarou“, rychle by to vyšumělo. Jenže Paradise Metal funguje i hudebně. Má zvláštní tah, trpělivost, bolest, světlo i těžkost. Připomíná, že tvrdá hudba nemusí být vždycky jen vztek. Někdy může být i modlitbou, zápasem a pokusem přežít vlastní ticho.
Pro metalové fanoušky je tohle album zajímavé i z jiného důvodu. Metal byl od začátku žánr, který si bral symboly, rituály, temnotu, náboženské obrazy a duchovní napětí. Jenže často s provokací, vzdorem nebo rouháním. Dionysios Tabakis jde opačnou cestou. Vychází přímo z církevního prostředí, ale používá zvuk, který by v něm mnozí čekali úplně nejméně.
Tím vzniká zvláštní paradox. Hudba, která by podle některých konzervativních představ mohla působit jako něco nepatřičného, se u Tabakise mění v nástroj víry, hledání a osobního výrazu. Elektrická kytara tu není ďáblův vynález. Je to další možnost, jak vyjádřit to, co se slovy říká těžko.
Paradise Metal tak není deska pro každého. Kdo čeká klasický doom metal, může být překvapen. Kdo čeká čistý chrámový zpěv, bude překvapen ještě víc. Ale právě mezi těmito dvěma světy vzniká něco, co stojí za pozornost.
Řecký kněz s elektrickou kytarou ukazuje, že metalová estetika se dá použít i jinak než jen k temnotě a destrukci. Může se stát cestou k tichu, spiritualitě a zvláštní kráse, která je těžká ne proto, že chce drtit, ale protože v sobě nese váhu něčeho starého.
Zdroj: The Guardian