Původní bubeník Black Sabbath Bill Ward v novém rozhovoru vzpomínal na skladbu Spiral Architect, živou improvizaci i dobu, kdy Sabbath na pódiu nedělali z alb nedotknutelný exponát. Podle Warda nikdy nezahrál Paranoid dvakrát úplně stejně.
Black Sabbath jsou dnes často bráni jako základní kámen heavy metalu. Jenže v době, kdy vznikaly jejich nejdůležitější desky, nešlo o kapelu hrající podle předem dané žánrové učebnice. Byli to hudebníci, kteří se neustále posouvali, riskovali a na pódiu nechávali skladby dýchat.
Právě o tom teď mluvil Bill Ward v červnovém vydání pořadu LA Radio Sessions with Mike Stark. Hlavním tématem byla skladba Spiral Architect, závěr alba Sabbath Bloody Sabbath z roku 1973. Ward ji popsal jako jednu ze svých nejoblíbenějších věcí Black Sabbath a zdůraznil její zvláštní spojení tvrdosti, orchestrálních prvků a gotické atmosféry.
Podle Warda byla Spiral Architect ve své době velmi odvážná. Rocková skladba s téměř klasickou produkcí, tympány, akustickými i elektrickými náladami Tonyho Iommiho, výraznou basou Geezera Butlera a Ozzyho hlasem, který tomu všemu dával zvláštní naléhavost. Ward o ní mluví jako o písni, která ukazuje proměnu Black Sabbath, ale zároveň neztrácí jejich původní tvrdý a nekompromisní základ.
Zajímavé je i jeho přiznání, že do skladby se dostaly některé jeho vlastní textové nápady. Neříká to jako pokus připsat si větší zásluhu, spíš jako vzpomínku na dobu, kdy kapela fungovala v silném tvůrčím proudu. Black Sabbath byli unavení, neustále na cestách, ale právě v tom tlaku vznikaly momenty, které se později staly součástí metalové historie.
Ward zároveň připomíná, že Sabbath naživo často improvizovali. Neznamenalo to, že by se skladby rozpadaly nebo měnily k nepoznání, ale měly prostor dýchat. Tony Iommi mohl na začátku některých částí zahrát něco jiného, konce se mohly rozvinout do jamu, někdy přišel prostor pro sóla. Kapela nebyla stroj, který každý večer přehraje desku tón po tónu.
A pak přišla věta, která krásně vystihuje ducha starých Sabbath: Paranoid prý Ward nikdy nezahrál dvakrát stejně. Ne proto, že by nevěděl, co má hrát. Ale proto, že bubeník v takové kapele reaguje na večer, energii, prostor a spoluhráče. Snažil se držet základní tah skladby, ale občas si prostě dovolil přidat něco navíc.
To je možná jeden z důvodů, proč Black Sabbath pořád nepůsobí jako chladná historická položka. Byli těžcí, temní a zásadní. Ale zároveň živí. Jejich skladby nevznikly proto, aby se jednou zakonzervovaly ve vitríně. Vznikly z lidí, kteří hledali vlastní zvuk a často nevěděli, kam je další večer zavede.
Bill Ward tím připomíná něco, co by se v době přísných kliků, obrazovek a přesných koncertních stop nemělo ztratit: metalová síla nemusí být jen v dokonalosti. Někdy je právě v tom, že se skladba každý večer trochu pohne.
Buďte první kdo přidá komentář