Bývalý kytarista Megadeth Marty Friedman v novém videu pro TrueFire mluví o tom, jak ho neschopnost napodobit oblíbené kytaristy nakonec dovedla k vlastnímu rukopisu. Místo honby za dokonalou kopií začal pilovat to, co uměl jen on sám.
Marty Friedman patří mezi kytaristy, u kterých poznáte tón, frázování i melodické myšlení během několika vteřin. Přitom jeho cesta k vlastnímu stylu nezačala tím, že by od začátku přesně věděl, čím chce být jiný. Naopak. Jak teď popsal v novém videu pro výukovou platformu TrueFire, dlouho se snažil napodobovat své kytarové vzory — a příliš mu to nešlo.
Friedman vzpomíná, že jako mladý poslouchal nejdřív jednodušší rock’n’rollové a punkové věci typu Ramones a Kiss. Pak ale objevil hráče jako Uli Jon Roth, Frank Marino nebo Steve Lukather. Kytaristy, kteří mu připadali skoro nedosažitelní. Cvičil, zkoušel je kopírovat, hrál jejich typ skladeb, ale pořád měl pocit, že jde jen o slabý odvar.
Zlom přišel ve chvíli, kdy si přiznal, že ho víc baví tvořit hudbu než se trápit tím, že nezní jako někdo jiný. Právě tahle zdánlivá slabina se nakonec změnila v jeho nejsilnější zbraň. Místo aby se stal další kopií svých hrdinů, začal psát vlastní skladby, hrát sóla po svém a rozvíjet cit pro melodii, který se později stal jeho poznávacím znamením.
Je to zajímavá lekce i pro dnešní muzikanty. V době, kdy se dá na internetu rozebrat každý tón, každý hmat a každý aparát, může být až příliš snadné proměnit hudbu v přesné napodobování. Friedman ale připomíná, že osobnost často vzniká právě tam, kde kopie selže.
Jeho kariéra tomu odpovídá. Od technického šílenství Cacophony s Jasonem Beckerem přes zásadní éru Megadeth až po sólové desky a dlouhý život v Japonsku zůstal Friedman hráčem, který se nehodí do jednoduché škatulky. Jeho východní melodika, netypické ohýbání tónů a cit pro dramatické fráze nevznikly z učebnicového přístupu. Vznikly z tvrdohlavého hledání vlastního hlasu.
Dnes má za sebou patnáct sólových alb, autobiografii Dreaming Japanese, výraznou japonskou televizní kariéru i návraty na pódium s Megadeth jako speciální host. A právě jeho aktuální slova dobře shrnují důvod, proč je pořád zajímavý: Friedman nikdy nebyl nejpůsobivější jako žák svých idolů. Největší sílu měl ve chvíli, kdy přestal chtít být někým jiným.
Buďte první kdo přidá komentář