Málokteré album Metallicy dostalo od fanoušků tolik ran jako St. Anger. Od vydání v roce 2003 se kolem něj točí pořád stejné výčitky: žádná kytarová sóla, podivně syrový zvuk, Larsův slavný virbl připomínající plechovku a skladby, které podle kritiků působí nedokončeně. Přesto se ho prodalo přes šest milionů kusů. A debata nikdy neskončila.
Teď se do ní vložil Eicca Toppinen z finské Apocalypticy. V rozhovoru pro Pipeman Radio řekl, že St. Anger považuje za skvělé album.
Toppinen má k té desce trochu jiný vztah než běžný posluchač. Některé skladby slyšel ještě předtím, než se k němu dostalo celé album. Apocalyptica tehdy spolupracovala s Metallicou v době, kdy kapela přijela do Evropy s čerstvě novým baskytaristou Robertem Trujillem. V plánu byl dokonce tajný moment na britském Download festivalu: Apocalyptica měla začít hrát ve stanu a Metallica měla následně převzít pódium. Nakonec se to neuskutečnilo, ale Toppinen během zkoušek slyšel živě Frantic i St. Anger několikrát. A už tehdy ho ty skladby chytly.
K samotnému albu se pak vrátil o mnoho let později, když Apocalyptica připravovala desku Apocalyptica Plays Metallica, Vol. 2. Chtěl z období St. Anger vybrat něco, co by stálo za vlastní violoncellovou verzi. Poslouchal desku znovu a znovu. A podle svých slov mu došlo, že jakmile člověk přijme její zvuk, začne pod ním slyšet něco silného: vztek, vášeň, upřímnost a pravdu.
To je na celé věci nejzajímavější. Toppinen nepopírá, že St. Anger zní těžko stravitelně. Právě naopak. Říká, že v době přehnaně vyleštěné a hygienicky čisté produkce působí tenhle neuhlazený zvuk skoro osvěžujícím dojmem. A titulní skladbu dnes Apocalyptica hraje živě i s tímhle vysvětlením pro publikum.
Jeho přirovnání k norskému black metalu je možná nejvýstižnější část rozhovoru. Toppinen připomíná, že původní black metal nikdy neměl znít hezky. Měl být syrový, brutální a pravdivý. A přesně v tom podle něj leží síla St. Anger. Není to deska, která se snaží být příjemná. Je to poctivý kus hněvu.
Není těžké pochopit, proč v roce 2003 tolik narazila. Metallica byla tehdy v rozkladu. Jason Newsted odešel. James Hetfield absolvoval léčbu závislosti. Kapela reálně bojovala o přežití. Výsledek nemohl znít jako další bezpečná kapitola po starých klasikách. St. Anger zní jako skupina, která se hádá sama se sebou a místo uhlazené desky vypustí ven otevřenou ránu.
A přesně to je důvod, proč ji část lidí nesnáší — a jiní se k ní po letech vracejí s větším pochopením.
Lars Ulrich později přiznal, že kapelu tvrdá reakce fanoušků zaskočila. Litovat toho ale nehodlal. Tvrdil, že cílem bylo udržet desku co nejsyrovější, i když to pro některé posluchače bylo až příliš. Producent Bob Rock zase připomínal, že St. Anger ocenili i lidé jako Jimmy Page nebo Jack White. A dodal jednoduchou větu, která tu desku možná vystihuje nejlépe: je zvláštní, ale je pravdivá. Pravda o Metallicce v konkrétním čase.
Rolling Stone ji před pár lety zařadil mezi opravdu hrozná alba skvělých umělců. Toppinen to vidí úplně jinak. A i když s ním člověk nemusí souhlasit, jeho pohled má logiku. St. Anger nebyla nahrávka pro pohodlný poslech. Byla to nahrávka o přežití.
Možná nikdy nebude milovaná jako Master of Puppets, Ride the Lightning nebo černé album. To ani nemůže. Ale po více než dvaceti letech už je jasné, že ji nejde jen tak odepsat jako omyl. Pořád vyvolává emoce. Pořád se o ní hádáme. Pořád někoho dráždí.
A to u mrtvé desky nebývá.
Dáte St. Anger po letech ještě jednu šanci?
Buďte první kdo přidá komentář