„ZTRATILI JSME CHUŤ K NÁBOŽENSTVÍ, NE VÍRU, ŽE EXISTUJE VYŠŠÍ MOC“
Lzzy Hale se v novém rozhovoru vrátila k době, kdy byli Halestorm na přelomu devadesátých a nultých let často vnímáni jako křesťansky laděná kapela. A mluvila o tom překvapivě otevřeně.
Vzpomíná, že víra a kostel k jejich dětství patřily úplně přirozeně. „Od malička jsme chodili do kostela. Chodili jsme do presbyteriánského kostela. Rodiče chtěli, abychom měli správné hodnoty a podobně.“ Zároveň ale dodává, že právě krátce po vzniku kapely se něco změnilo. „Ztratili jsme chuť k náboženství — ne víru v to, že existuje něco, co je mimo naši kontrolu, a ten pocit duchovní přítomnosti.“
Velkou roli v tom podle ní hrála i zkušenost ze školy. Lzzy říká, že chodila na křesťanskou školu a brzy po rozjezdu kapely začala narážet na velmi zvláštní reakce. „Volali si mě do ředitelny, protože jsem sdílela naše písničky a nebylo v nich dost často slovo ‚Ježíš‘.“ Dodává, že pod tlakem nebyla jen od spolužáků, ale hlavně od dospělých. „Děti byly ještě v pohodě oproti tomu, jak nás kvůli tomu otravovali dospělí.“
Právě tehdy v ní podle vlastních slov začalo něco přeskakovat. „Když jsem začala vidět část pokrytectví, které se v náboženství objevuje, oproti tomu prostému chtění žít třeba podle Desatera, začalo mi docházet, že je v tom něco víc, než co si my lidé představujeme pod náboženstvím jako takovým.“
Halestorm se podle ní z tohoto prostředí postupně vyvazovali, i když to nešlo hned. Ještě nějakou dobu hráli i na církevních akcích. Lzzy to popisuje s odzbrojující upřímností: „Byly takové ty kostelní koncerty, kdy vám řekli: zahrajte tyhle tři písničky, dáme vám oběd zdarma a padesát dolarů.“ Zároveň ale přiznává, že cesta ven z této komunity měla i svou cenu. „Věděli jsme, že se tím dostáváme ven z určitých kruhů a že tím přijdeme i o některé přátele.“
O to silněji zní její další věta, která celý rozhovor možná vystihuje nejlépe: „Hudba pro nás byla tak důležitá, že mě vlastně přibližovala k Bohu víc než pobyt v kostele.“ A dodává: „Musela jsem tu cestu následovat, protože mi pomáhala poznávat samu sebe víc než biblické hodiny.“
Zajímavé je, že nálepka „křesťanská kapela“ se jí podle vlastních slov vrací dodnes. Popsala i nedávnou příhodu s kamarádkou, která si pustila na Pandorě křesťanskou hudbu a vyskočila jí píseň Freak Like Me. Ta se jí pak prý se smíchem ptala, jestli Halestorm kdysi náhodou nebyli křesťanská kapela. Lzzy na to reaguje bez rozpaků: „Nestydím se za to a nepopírám to.“
Současně ale jasně říká, že dnes vnímá obě zkušenosti — náboženskou výchovu i pozdější duchovní hledání mimo instituci — jako něco, co jí dalo důležitou perspektivu. „Moc si vážím toho, že jsem mohla žít na obou stranách té mince.“ A pak dodává větu, která z jejího pohledu všechno uzavírá: „Spousta věcí, které jsem se tehdy naučila, byly velmi dobré myšlenky. Problém nastává ve chvíli, kdy do toho vstoupí lidské ruce a začnou to kroutit směrem k chamtivosti nebo vlastnímu prospěchu místo prostého ‚milovat jeden druhého je dobrý nápad‘.“
Je to přesně ten typ výpovědi, který nepůsobí jako útok ani jako laciné odříznutí se od minulosti. Spíš jako osobní zpověď člověka, který dobře ví, odkud přišel, a zároveň už přesně ví, proč šel se vydal jinam.
Foto: Jimmy Fontaine
Buďte první kdo přidá komentář