Pepper Keenan po letech znovu promluvil o jedné z nejzajímavějších odboček své kariéry. V novém rozhovoru se vrátil k době, kdy zkoušel získat místo baskytaristy Metallicy po odchodu Jasona Newsteda. A i když tuhle kapitolu uzavírá s nadhledem a humorem, z jeho slov je cítit, že nešlo o nějakou nahodilou epizodu. Naopak. Byla to šance, která ho zjevně lákala víc, než si mnozí možná mysleli.
Nejzajímavější na jeho dnešní výpovědi je to, že vůbec nemluví hlavně o slávě, penězích nebo prestiži. Když se ho v rozhovoru zeptali, jestli by mu nevadilo být v Metallice „jen“ baskytaristou a nemít plný prostor pro vlastní tvůrčí rozlet, odpověděl po svém. Do Metallicy by šel. A nejvíc ho na tom podle všeho nelákala samotná pozice v jedné z největších metalových kapel světa, ale možnost psát hudbu s Jamesem Hetfieldem. Právě to označil za nejvíc vzrušující část celé představy.
A to je vlastně velmi výmluvné. Pepper Keenan nikdy nepůsobil jako muzikant, který by toužil být jen námezdní silou v cizí kapele. V Corrosion Of Conformity i Down si vybudoval pověst osobnosti s vlastním rukopisem, silným citem pro riff i jasnou autorskou identitou. Když tedy říká, že by ho na Metallice nejvíc bavilo střetávání s Hetfieldem při psaní materiálu, neříká tím nic menšího než to, že v tom viděl skutečně živý tvůrčí souboj. Ne roli do počtu, ale možnost být součástí něčeho velkého a zároveň do toho něco vlastního přinést.
Silná je i jeho otevřenost k tomu, jak celý konkurz vlastně dopadl. Pepper dnes říká, že ve finále to podle něj bylo mezi ním a Robertem Trujillem. A jakmile do místnosti vstoupil Trujillo, prý mu bylo jasné, jak se to asi vyvine. Typicky po svém pak dodává, že se ještě snažil s lehkou nadsázkou argumentovat tím, že Trujillo neumí zpívat, aby si trochu pomohl, ale nevyšlo to. Je to vtipné, ale zároveň to ukazuje, že konkurz nebral jako bezvýznamnou zkušenost. Byla to reálná možnost, která mu na chvíli stála velmi blízko.
Zároveň je ale cítit, že si dnes Pepper nic nenamlouvá. Už dávno ví, proč to nevyšlo. James Hetfield to ostatně pojmenoval už před lety docela jasně. Pepper je podle něj dobrý hráč, ale když došlo na společné hraní s kapelou, prostě to nesedělo. Nešlo o nedostatek respektu ani sympatií. Prostě to nebyl ten správný pocit. A v kapele jako Metallica, která tehdy procházela mimořádně chaotickým a citlivým obdobím, měl právě tenhle pocit obrovskou váhu.
Keenan dnes navíc s odstupem přidává ještě jednu velmi zajímavou historku. V jiném letošním rozhovoru vzpomínal na moment, kdy při konkurzu dostal do ruky novou, tehdy ještě neznámou skladbu. Zřejmě něco z období kolem St. Anger. Místo opatrného oťukávání do toho podle svých slov vrazil naplno, pustil přes svůj krátký SG baskytarový model silné zkreslení a hrál to tak, jak mu to přišlo přirozeně těžké a správné. Reakce zbytku kapely prý byla okamžitá a nechápavá. A Pepper si tehdy uvědomil, že právě v té chvíli o místo definitivně přišel.
Právě tahle epizoda je možná nejvýmluvnější z celého příběhu. Ne proto, že by ukazovala nějaké velké selhání, ale protože odhaluje zásadní rozdíl v hudebním instinktu. Pepper slyšel těžkou, špinavou, přebuzenou sílu. Metallica zřejmě čekala něco jiného. A najednou bylo jasné, že i když se navzájem respektují, jejich představa o tom, jak má znít další krok kapely, není úplně stejná.
Přesto z jeho vyprávění necítíte hořkost. Spíš zvláštní směs pobavení, respektu a lehkého povzdechu nad tím, co všechno mohlo být jinak. Vzpomíná třeba i na to, jak moc si užil hraní skladeb jako Sad But True, Nothing Else Matters nebo Master Of Puppets. A právě tady je slyšet, že ten konkurz pro něj nebyl jen stresující zkouškou. Byl to také sen metalového muzikanta, který si mohl sáhnout na repertoár jedné z největších kapel historie přímo zevnitř.
Možná i proto tenhle příběh funguje tak dobře i po letech. Není to jen historka o neúspěšném konkurzu. Je to malý pohled do alternativní historie metalu. Do chvíle, kdy se na krátký okamžik zdálo možné, že by se drsný jižanský rukopis Peppera Keenana mohl spojit s hutností a vahou Metallicy. Nakonec se to nestalo. A asi právem. Robert Trujillo se ukázal jako správná volba a do kapely zapadl výborně. Jenže i tak zůstává tahle neuskutečněná možnost fascinující.
A Pepper to dnes chápe přesně tak, jak by člověk od něj čekal. Bez křivdy, bez zbytečného patosu, ale s vědomím, že možnost psát s Hetfieldem by byla sakra lákavá věc. A že některé neuskutečněné cesty zůstávají zajímavé právě proto, že se nikdy nestaly skutečností.
Buďte první kdo přidá komentář