Včera uplynulo 25 let od chvíle, kdy Rammstein vydali Mutter. A právě na téhle desce se z kapely, která už předtím budila pozornost, stal skutečný fenomén. Nejen kvůli skladbám jako Sonne, Links 2 3 4, Ich will nebo titulní Mutter, ale hlavně proto, že se tu spojila chladná síla, velké melodie a dospělejší skladatelská práce. Tahle nahrávka nezněla jen tvrdě. Zněla jistě, sebevědomě a skoro osudově.

Mutter je deska, na které Rammstein přitvrdili i dozráli zároveň. Zvuk je sevřenější, kytary výraznější a emoce hlubší. Vedle pochodové agrese tu máte i bolest, úzkost, smutek a zvláštní neklid, který uměli v té době vyvolat snad jen oni. Úvodní Mein Herz brennt otevře dveře do noční můry, Spieluhr má morbidní dětskou fantazii, Nebel na konci skoro tiše bolí. A do toho přišly skladby, které už dávno přerostly rámec jedné éry a staly se součástí koncertní tváře kapely.

Pikantní je, že Mutter nebylo jen hudební vítězství. Byla to i provokace. Obal s mrtvým plodem vyvolal v Německu pořádný rozruch a kapela tím znovu ukázala, že nechce jen bavit, ale i zneklidňovat. Stejně důležitá byla i Links 2 3 4, která v době neustálých debat o image kapely fungovala jako jasná odpověď na to, kam se Rammstein politicky neřadí a co o sobě chtějí říct sami.

Richard Kruspe už tehdy mluvil o tom, že se kapela chtěla oproti předchozí desce vrátit víc ke klasickým nástrojům a ubrat elektroniky. I proto Mutter působí po čtvrtstoletí tak silně. Není to jen dobový monument. Je to album, které ustálo čas, neztratilo tvář a pro mnoho fanoušků zůstává nepřekonaným vrcholem Rammstein.

Jak to máte s „Mutter“ vy? ✍️👇